Dědečkovy obrazy mě provázejí celý život
Dědečkovy obrazy mě provázejí celý život

Vnučku malíře Jana Honsy osud shodou okolností zavál na Vysočinu. Přestože se s dědečkem osobně nesetkala, od dětství obdivuje jeho obrazy, které dodnes připomínají jeho osobnost. Jsme rádi, že se s námi o své vzpomínky a reflexe rozhodla podělit.

Jaká nejranější vzpomínka na setkání s dílem Jana Honsy se vám vybaví?

Rodiče začínali v Lipové Lázni, a protože obrazy byly jediné dědictví mého táty – už jako sirotka – on si opravdu těch obrázků nesmírně vážil, protože to bylo v podstatě to jediné, co mu po rodičích zbylo. Měl velké štěstí, že si vzal ženu, která to velmi respektovala a uznávala. Taťka pracoval jako lesní inženýr u lesů v Jeseníku, bydleli v lázeňském domě a nahoře byla půda, a ta půda vypadala jako obrazárna. Uprostřed byl jen dřevěný čtverec, kam se odkládaly půdní věci a kolem dokola byl obrázek vedle obrázku. Tenhle půdní prostor ve mně zanechal neuvěřitelnou vzpomínku na obrázky, které mě vlastně provázejí celé dětství a celý můj život. Mám k nim velké pouto.

Které práce nebo motivy v obrazech Jana Honsy Vás nejvíc oslovují?

Nejsem úplně vyhraněná. Mně se líbí od každého něco. Mám ráda věci, které vyjadřují atmosféru, takovou tu předbouřkovou, zachycení neuvěřitelných světel. Nikde to nemohl zaznamenat a přenesl to v mozku na plátno. To je pro mě dodnes nepochopitelné, jak může toto člověk dokázat při té technice, jaká tehdy byla. Pak mám ráda i ty jeho chaloupky, kterých si třeba mnozí až tolik nepovažují, protože je mnohdy dělal i na zakázku, ale mně se prostě líbí tato již neexistující stavení. Promlouvají ke mně z minulosti a jsou kouzelná. Dědeček moc nemaloval postavy, takže zase třeba mám obrázek Holanďanů z doby, kdy byl v Holandsku, kde si skupina kluků v dřevácích povídá u moře. Jeho záběr je obrovský, obdivuji ho, a i když jsem vystudovala biologii, myslím si, že on té přírodě rozuměl víc, než já. A tak k němu vzhlížím a cítím obrovský obdiv. A v tomto směru – cítění přírody – jsme naprosto propojeni. A je kolem mě neustále.

Zanechal Jan Honsa například portréty rodinných příslušníků?

Mám jeho maminku, která bohužel nesla těžký osud, že vlastně všechny přežila. Mám ji na obrázku a velice, velice často se na ten obrázek dívám. Říkala jsem si, že to muselo být velmi těžké všechny přežít. Ten obrázek je s takovou láskou malovaný, že to z něj prostě vyzařuje.

Na zadních stranách některých obrazů jsou připsaná jména…

To už dělal můj tatínek. Nějak nás s bratrem otipoval… a opravdu jsem chtěla, aby to rozděloval srdcem. Jsem spokojená s tím, jak to rozdělil. Přímo si ho u toho vybavuji, já jsem vařila a on to dělal s velkou láskou. On nad každým obrázkem přemýšlel, takhle to rozděloval a takhle si to pamatuji. Je to období, které mám po tom svém tatínkovi. Velmi miloval své rodiče a bohužel měl tak těžký osud, dětství… Ale naštěstí si našel takovou ženu, že se mu to vrátilo alespoň v té druhé části života. Musím říct, že když jsem se o tom s mojí mamkou ve stáří více bavila, říkala, že své dětství bral jako takovou újmu. Měl to těžké. V šesti letech mu umřela maminka, v deseti tatínek, rok v dětském domově, no, neměl ten život jednoduchý. Uvědomila jsem si, jak je dětství pro lidský život nesmírně důležité.

Výstava se jmenovala Samotář se srdcem venkovana. Mohu se zeptat na nějakou vzpomínku týkající se charakteru vašeho dědečka?

No, těch vzpomínek je více. Jeho dopisy mi četla moje maminka; ne tatínek, ale maminka: Byl vtipný, měl smysl pro humor, ač duchem byl vážný člověk, zodpovědný – té zodpovědnosti tam měl hodně ve srovnání s ostatními studenty. Nicméně měl smysl pro humor, což z těch dopisů zaznívá. Jak si třeba na studiích musel psát o peníze na útraty. Přesně nevím, jak to tam psal: Nějak mu vítr foukl do kalhot a peníze byly rázem pryč. Asi to neříkám přesně, ale tak nějak si to pamatuji.

Co mě ještě v korespondenci velmi udivovalo, jak se věnovali literatuře. Neustále v každém dopise zaznívá, kterou knihu chce poslat, kterou zase vrací. Ač to byla hospodářská rodina, živili se zemědělstvím. Proto dědeček přesně věděl, co maluje a jak se která rostlina jmenuje.

Jak na Vás výstava zapůsobila?

Výstava byla nádherná. Takhle krásně udělanou výstavu Honsových obrázků jsem opravdu nezažila. Dědeček měl některé obrázky v jízdárně v Praze a pak jsme ještě dělali výstavu jeho grafiky v Praze, Bratislavě – i s knihou Stará Praha. Výstav měl mnoho, ale tahle měla takový rozsah, který jsem opravdu neviděla. A v krásných prostorách, které se k dědečkovým obrazům naprosto hodí. Musím říct, že Jihlava se už dnes stala mým městem. Když jsem tady byla jako náplava a nikoho jsem tu neznala, tak první setkání a hřejivý pocit byl, že někdy v 80. letech byli vystaveni Mařákovci a tam bylo těch Honsových obrázků snad jen sedm nebo osm. Nicméně hned mi ta Jihlava byla teplejší. Ale to, co jsem viděla na této výstavě, mělo pro mě v mnoha rozměrech velký význam. V Jihlavě jsem zapustila kořeny, bydlí tu i mí dva vnuci s dcerou a s její rodinou. A když i ti menší vnuci – absolutní sportovci – se šli s námi podívat na tuto výstavu ze své vlastní vůle, mělo to pro mě další level, hodnotu, na kterou do smrti nezapomenu. Děkuji moc paní kurátorce, paní Janě Bojanovské, která se toho ujala s neuvěřitelnou profesionalitou, láskou. Bylo to z toho cítit. Velké díky.

 

duben–květen 2022, ptala se Ilona Staňková ve spolupráci s Janou Bojanovskou.

zástupce ředitele
MgA. Ilona Staňková
vedoucí odborného oddělení
kurátorka sbírky grafiky a plastiky

tel. c.: 567 217 133; 777 679 033
stankova@ogv.cz