Pocházel z umělecky orientované rodiny. Jeho otec generál Rudolf Medek byl spisovatelem, jeho matka Eva byla dcerou malíře Antonína Slavíčka a bratr Ivan byl novinář, hudební publicista a později také kancléř prezidenta Václava Havla. Medek absolvoval v letech 1942–1944 Státní grafickou školu v Praze a poté krátce studoval na Akademii výtvarných umění (1945–1946). Studia zde, ani na Vysoké škole umělecko-průmyslové (1946–1949), kde byl žákem Fr. Muziky a Fr. Tichého, nedokončil, když byl po komunistickém převratu v rámci čistek jako syn legionáře a generála prvorepublikové armády vyloučen. Poté krátce pracoval jako pomocný dělník ve smíchovské Škodovce, ale nepřestával malovat a živil se také příležitostnými zakázkami. V roce 1951 se oženil s Emilou Tláskalovou, uměleckou fotografkou, která mu posléze byla po celý život velkou oporou. Zemřel po dlouhotrvající těžké nemoci 23. srpna 1974 v pouhých sedmačtyřiceti letech.

Mikuláš Medek byl jeden z nejvýznamnějších představitelů moderního českého malířství 20. století, který obstál i v mezinárodním srovnání a který svými životními postoji ovlivnil řadu umělců své generace. Během svého krátkého života vytvořil obsáhlé malířské dílo ovlivněné nejprve expresionismem a kubismem, ovšem zásadní vliv na jeho tvorbu měl surrealismus a existencialismus. Později začal směřovat od figurace k abstrakci a stal se stěžejní osobností malířského projevu označovaného jako informel. Na přelomu 50. a 60. let 20. století začal Medek pracovat se syntetickými emaily v kombinaci s olejem, které mu pomohly vytvořit osobitou malířskou techniku vrstvení barvy na sebe. Vznikají tak specifické mnohovrstevné barevné struktury, které jsou posléze ještě narušovány a drásány špachtlemi, nožem či prsty. Okolo r. 1965 se pod vlivem nové figurace začala do Medkovy tvorby vracet „figura“ ovšem v abstrahované podobě jako různé oživené mechanismy či aktualizované útvary živočišného světa.

V tomto období vznikl také obraz ze sbírek OGV v Jihlavě „Rekonstrukce vegetariána“. Jedná se o monumentální plátno, malované chladnou modří a teplou červení s kresebnými černými akcenty, stojící na rozhraní dvou období, kdy „událost“ zachycená dematerializovanou hmotou barvy, je opět  organizována do zpřesněné konstrukce figur. Na černý kříž drobného trupu nasedá v nejasném spojení obludná rudá hlava s lineárními znaky očí, nosu a úst, které se jako zranění vynořují ze struktury barevné hmoty. Také v modré ploše jsou drobné lineární mikroobrazy geometrizovaných tvarů.

Jana Bojanovská, srpen 2024