Letos je tomu 100 let od založení a při této příležitosti se po celém světě konají turnaje a další doprovodné aktivity a šachové maratony, které propagují tuto populární královskou hru.
Ta se hraje na 64 polích s 16 figurkami různých „pravomocí“, kdy jejich přesouváním v rámci pravidel se hráč snaží vyřadit soupeřova krále ze hry. Pokud nastane situace, kdy neexistuje platný tah, který by hráč mohl provést, ale přitom hráčův král není napaden, hra končí patem, remízou. Matem hra končí, pokud je hráčův král ohrožen a neexistuje tah, kterým by hráč mohl odpovědět na situaci a hráč prohrává.

Práce Věry Šenkýřové (narozena 29. 10. 1927 v Brně) představuje dva hráče zabrané do hry, kdy jeden se připravuje k tahu věží, čímž vyprovokuje další tahy, postupně směřující ke konci hry. Nevelká kresba uhlem, řemeslně velmi dobře provedená, tak v sobě při bližším zkoumání obsahuje nečekané napětí, které jakoby odráželo životní příběh autorky, jehož se v tuto chvíli z nedostatku informací spíše domýšlíme. Z dostupných informací se nám podařilo poskládat následující šachovnici, na níž se autorčin životní příběh odehrává: Věra Šenkýřová se narodila jako jediné dítě Marii a Jaroslavu Šenkýřovým v Brně. Jaroslav Šenkýř byl ředitelem gymnázia v Litovli minimálně do roku 1946, posléze je uváděn jako profesor reálného gymnázia v Brně. Věra Šenkýřová vystudovala Dívčí reálné gymnázium v Brně s maturitou (1938–1946), od roku 1946 je přijata na AVU, kde studuje nejprve v rámci všeobecné školy V. Sychry v přípravce K. Mináře. Od roku 1949 přestupuje do školy malířských a konzervačních technik profesora B. Slánského, kde v roce 1952 ukončuje studium závěrečnou prací – opravou sochy P. Marie, barokního zlaceného reliéfu ve Vimperku. Z roku 1954 pocházejí tři práce ve sbírce jihlavské galerie, dvě s přírodními a tato s figurálním motivem. V roce 1958 je Věra Šenkýřová zařazena do výstavy Umění mladých výtvarníků Československa – obrazy a plastiky, která se odehrávala v Domě umění města Brna a v Domě pánů z Poděbrad (dnes z Kunštátu) po celé léto roku 1958 a byla posléze zopakována v Praze. Výstava rozpoutala v tehdejší Výtvarné práci debatu, která se táhla přes několik čísel: Číslo 10 na titulní straně přetiskává úvodní řeč Václava Formánka, v níž vyzdvihuje „mladost výstavy“. V řeči se sice píše o tom, že se jedná o „první výstavu mladých umělců, která je uskutečněna bez jakýchkoliv protektorských nebo patronizačních zásahů ze strany stálých orgánů Svazu“, nicméně ABart pod heslem Věry Šenkýřové u katalogu uvádí že „některá díla z technických důvodů nebyla vystavena“, nicméně nedá se dohledat, o která díla se jednalo. V dalším, jedenáctém čísle vychází (nepodepsaná) kritika, která upozorňuje na to, že na výstavě najdeme umělce „mladé věkem, ale práce vůbec neodpovídají významu, který do tohoto slova klademe“, označuje výstavu za „schůzku rozmanitých skupin“ (Máj, Trasa, Galandovci, Matalovci). A upozorňuje, že pod pojmem novosti „je třeba rozumět snaze umělců po likvidaci akademického, konvenčního, vžitého, zvětšelého, měšťáckého a pro současného člověka koneckonců nevzrušivého pojetí skutečnosti“… V podtextu tak probleskuje otázka, zda tím „novým“ byl myšlen odklon od socialistického realismu, který v Čechách počíná slábnout, nebo naopak příklon k němu. Píše se rok 1958, v červnu se odehrává XI. Sjezd KSČ. Nacházíme se v době, kdy XX. sjezd KSSS v Rusku odsoudil stalinistické zločiny, v době po maďarském povstání. České prostředí ale tyto otřesy vstřebalo a pokračovalo v dovršení budování socialismu. Následná kritika, která vychází v čísle 16, tedy rovnou závěry sjezdu zmiňuje a klade důraz na ideologii prací, odsuzuje práci komise, neboť byla „přeceněna umělecká měřítka“ a porota tak „uvolnila ideový rámec výstavy“, odsuzuje práce např. Z. Sekala nebo J. Špály a požaduje důslednost při věnování se ideologickým pracím. Poslední článek věnovaný výstavě v 17. čísle od V. Silovského rovnou upozorňuje na to, že práce socialistického realismu po roce 1948 budily rozpaky, pokud měly být hodnoceny po umělecké stránce, nicméně tento problém spatřuje v tom, že práce v tomto duchu vznikaly spíše jako atomizované zakázky jednotlivých umělců, a pokud by umělci v tomto směru setrvávali, tato kvalitativní odlišnost by odpadla. Tím se v podstatě uzavírá debata nad mladým uměním, do něhož spadala i vystavená práce Věry Šenkýřové (uhel Zelená krajina). Jak sám název napovídá, jednalo se právě o ten druh realistického pojetí, který obě poslední ideologicky zaměřené kritiky odsuzují. Paralelně, mimo kritiky ve Výtvarné práci, však výstava odstartovala vznik Hnutí 1959, které bylo později Svazem zakázáno a Bloku tvůrčích skupin na podzim roku 1958, ale to je již další kapitola. Věra Šenkýřová vystavila ještě na jedné výstavě s názvem Mladí českoslovenští výtvarníci na VII. světovém festivalu mládeže a studenstva ve Vídni v roce 1959… a pak se po ní sléhá zem. Z roku 1963 pak pochází tři kresby s folklorními motivy ve sbírce Moravské galerie v Brně, a po tomto datu už o ní není zmínka.

Zdá se, že Věra Šenkýřová svou šachovou partii s dobovými politickými proměnnými a snahou zůstat stranou a věnovat se nepolitickým námětům ve své volné tvorbě směřovala k remíze, která nastává, pokud 50 tahů po sobě nebyl vzat žádný kámen a nebylo taženo pěšcem. Poslední datovaný počin je tak obraz z roku 1977, nabízený k prodeji v jedné z internetových galerií a připisovaný právě Věře Šenkýřové. Mohla by být ještě naživu. Bylo by jí devadesát sedm let – a pokud o ní někdo z našich galerijních sledujících má nějaké zprávy, budeme za ně více než vděční.

Lucie Nováčková, červenec 2024