Ano, je to tak, 20. únor je Mezinárodním dnem kuřáků dýmky (International Pipe-Smoking Day). Myšlenka vznikla, jak jinak, v Anglii a jejím hlavním posláním je šíření povědomí o tom, že dýmkaře spojuje společná láska k dýmkám, a že jejich kouření má i svůj společenský a filozofický kontext. Dýmkaři představují společenství, které podporuje zodpovědné používání tabáku. Tito nadšenci věří, že žijeme ve světě, kde má kouření dýmky své místo jako součást životního stylu, a že při zodpovědném provozování převažují jeho pozitivní stránky.
20. únor byl Mezinárodním dnem kuřáků dýmky vyhlášen roku 2008, v den výročí založení online diskusního fóra Smokers Forums. Jeho hlavním propagátorem a organizátorem je jistý Doug Gavin z kanadského Vancouveru, který je jedním ze zakladatelů a také správcem fóra. Nyní je tento den podporován mnoha různými nadšenci a dýmkařskými kluby z celého světa, včetně Comite International des Pipe Clubs, což je mezinárodní organizace s členy v nejméně 25 různých zemích po celém světě.
Používání dýmek je nejstarší formou kouření a jeho vyznavači dodnes zůstávají věrni tradici, která se, přes občasné náznaky vývoje a zavádění různých novinek, v podstatě nezměnila. Dýmka je nástroj určený ke kouření, obvykle tabáku. Skládá se z hlavičky, v níž doutná kuřivo, a troubele zakončené náustkem, kterým kuřák do úst vtahuje vzniklý dým. Dýmka se nešlukuje, jde o chuť chladného kouře. Obvykle se vyrábí ze dřeva vřesovce stromovitého (briár), výjimečně se používají i jiné druhy dřeva (eben, višeň, oliva) a další materiály (keramika, porcelán aj.). Jako rekvizita hrála roli v mnoha literárních uměleckých dílech i ve výtvarném umění. Kdo by neznal slavného Sherlocka Holmese, komisaře Maigreta nebo našeho vojáka Švejka. Mezi známé vyznavače kouření dýmky patřili například Albert Einstein, Sigmund Freud, Arthur Miller, Mark Twain nebo Vincent van Gogh a Édouard Manet. Z českých osobností pak například Jan Werich, Ferdinand Peroutka, Dušan Klein nebo Karel Schwarzenberg. Stejně jako u každého druhu kuřácké činnosti je důležité zdůraznit, že kouření dýmky může být zdraví nebezpečné a může být návykové. I přesto přejeme všem vyznavačům této tradice, aby si právě dnes náležitě užili svůj chladný kouř…
Z galerijních sbírek jsme nemohli vybrat jiné dílo než „Autoportrét“ dalšího vyznavače této tradice, českého malíře, hudebníka a spisovatele Ludvíka Kuby (16. 4. 1863 Poděbrady – 30. 11. 1956 Praha). Výtvarné vzdělání získal nejprve soukromým studiem u Karla Liebschera a na počátku 90. let studoval krátce i v ateliéru Maxe Pirnera na pražské Akademii. V roce 1893 odjel studovat do Paříže, v letech 1896-1904 pokračoval ve studiu v Mnichově a poté ve Vídni. V roce 1911 se Ludvík Kuba vrátil natrvalo do Čech s cílem věnovat se výhradně malířství. Kubovo malířské dílo se vyznačuje využitím impresionismu v realistické malbě s důrazem na barvu a světlo zejména v krajinomalbě, zátiších a figurálních námětech. Ve figurální tvorbě zaujímá významné místo portrét a autoportrét, k němuž se po celý život vracel. Vytvořil téměř 40 vlastních podobizen, v nichž průběžně celý život sledoval svou tvář ve změnách času, světla i místa.
Jana Bojanovská, 20. 2. 2025
