Jsem ve všem amatér (…) po slávě již netoužím (…) odřekl jsem se Boha a bližních (…) Nejsem na nikom závislým hmotně ani materiálně, můžu rozsévat svou žluč, kdy se mi zachce a propagovat svoje myšlenky a svoji filosofii bez ohledu na převládající u nás směry a duchovní módu. (…) jak známo duchem jasnovidným nadán jsem, do vytržení padám, a všelijaká vidění mívám, sírou a smůlou zavánějící.
Malá úvodní koláž myšlenek Josefa Váchala, které zapisoval do svých deníků, dopisů i knih, prozrazuje leccos o tomto významném českém grafikovi, malíři, řezbáři a typografovi. Jeho otcem byl Josef Aleš-Lyžec, bratranec Mikoláše Alše. Josef Váchal od dětství trpěl všelijakými hrůznými představami a vizemi, které později vrhal na papír ve formě kreseb, textů, speciálně navrženým autorským písmem, do knih vlastnoručně svázaných… Neměl jednoduchý start do života: Trauma nemanželského syna bylo ještě znásobeno odloučením od obou rodičů. Chlapce vychovávali prarodiče Alšovi, na což později rád vzpomínal. Přes dobré studijní výsledky nedokončil gymnázium a vyučil se knihařem. Alois Kalvoda, Rudolf Bém a Antonín Herbert pak mladému adeptu umění zprostředkovali základy malby, grafických technik a typografie. Po smrti první ženy (1923) žil Josef Váchal s malířkou a grafičkou Annou Mackovou a v roce 1940 se za ní z Prahy přestěhoval do Studeňan, kde se týden po jejím skonu uzavřela i jeho životní pouť. Žil odloučený od společnosti, skromně a v nedostatku. Zaslouženou pozornost si jeho dílo získalo až na sklonku jeho života, v šedesátých letech.
Josef Váchal (23. září 1884 – 10. května 1969) se vedle kresby a malby zabýval i leptem a akvatintou, nicméně klíčovou se pro něj stala technika barevného dřevorytu. Svou vlastní metodou mnohobarevného soutisku z jedné desky realizoval mistrovská díla, která patří k pokladům české grafiky, přičemž každý tisk je takřka jedinečný. Cykly doplňoval vlastními texty. Volným utvářením typografické kompozice pak předznamenal vizuální poezii. Soubory kramářských písní a další obrazově vyprávěné příběhy pak můžeme zařadit mezi předchůdce komiksu. V roce 1911 spolupracoval s vydavatelem Josefem Florianem. Během měsíčního pobytu ve Staré Říši vznikly dřevoryty k poslední knize edice Studia, prvnímu titulu Dobrého díla a pro bohatě vypravenou publikaci Křižácká výprava dítek od Marcela Schwoba. Mezi Váchalovy nejslavnější publikace patří Krvavý román (1924), Šumava umírající a romantická (1931) nebo Receptář barevného dřevorytu (1934). Jako řezbář a malíř zanechal nepřehlédnutelnou stopu v domě svého mecenáše Josefa Potrmanna, jehož myšlenka zbudovat Váchalovo muzeum došla naplnění. Autorův poslední grafický list Starý rytec byl tištěn roku 1954. Josef Váchal za sebou zanechal úctyhodné dílo s kořeny v secesi a symbolismu, jakož i ve středověkých bestiářích; mnohdy sarkastické, dekadentní a expresivní, netající se zálibou v okultních vědách; jindy naplněné bezbřehou láskou k přírodě a nejrůznějším tvorům, zejména pak ke psům, kteří ho věrně doprovázeli takřka po celý život.
text o JV napsala Ilona Staňková
23. 9. 2024
