Každý den jsme vystaveni stresu. Tlaku. Pěstování odolnosti vůči němu se stalo součástí našich životů a dokonce i každodenních zpráv. Méně známý je už fakt, že snaha najít řešení na problém stále se zrychlující doby není záležitostí posledních několika let. Už v roce 1985 se ve Spojených státech poprvé slavil 15. srpen jako Den relaxace s odůvodněním prevence následků přetíženosti. Lidé se měli zastavit a zaměřit se na své vlastní zdraví, firmy zavřely kanceláře a lidé měli povinnost si odpočinout.

Téma odpočinku je ale důležité již mnohem delší dobu. Vybraná práce Odpočívající od Josefa Kubíčka pochází z roku 1945 a navazuje na linii motivů odpočinku a odpočívajících z oblasti sociálního civilismu 20. a 30. let.

Téma práce a způsobu vztahování se k ní se zdá pro Kubíčka přesahovat tehdejší hranice sociálních témat. Josef Kubíček (1890–1972) se narodil v Orlických horách ve Slatině nad Zdobnicí. V nedalekém Žamberku se vyučil řezbářem v dílně Jana Rouse, odkud po vyučení odešel pracovat do řezbářské dílny v Augsburgu. V Mnichově navštěvoval (1910–1911) odbornou sochařskou školu u profesora Bernauera a později studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u J. V. Myslbeka (1911–1913) a Královské bavorské akademii výtvarných umění v Mnichově (1913–14). Před koncem studií získal stipendium na cestu do Itálie. Od roku 1924 se ze Zdobnice a Prahy přestěhoval do Brna, kde žil až do své smrti v roce 1972. Od roku 1915 pravidelně pořádá samostatné výstavy po Čechách, v rámci skupinových býval pravidelně zařazován do výstav spolků Mánes, Koliba, SVU a dalších. V roce 1922 získal půlroční stipendijní pobyt ve Francii. V zahraničí vystavoval v Benátkách, Miláně, Curychu, Stockholmu, Varšavě, Krakově a Vídni. V roce 1923 získal ocenění na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Miláně. Věnoval se také pracím v hlíně, kameni, grafice (dřevořez a dřevoryt) nebo realizacím v architektuře, ale dřevo zůstalo po celý život nejdůležitějším materiálem a vracel se k němu. Jeho práce navazuje přímo na řezbářskou tradici Orlických hor, ale vstřebává i vliv italského renesančního sochařství, s nímž se seznámil při studijní cestě do Itálie, nebo vlivy francouzských současníků, jejichž práce poznal při stipendijním pobytu ve Francii (Rodin, Bourdelle, Maillol). Nesmíme zapomenout ani na již zmíněné vlivy sociálního civilismu po 1. světové válce, vliv lidového umění či studium figur při práci, v jejich prostředí. To vše dohromady tvoří mix, z něhož vyrůstá socha Odpočívajícího. Ta zaujímá zvláštní pozici v kontextu Kubíčkovy práce: Na straně jedné svým civilismem navazuje na skulptury horníků konce 20. let (Šichta, Horníci), na druhé straně jako by referovala k autorovu vyčerpání způsobenému smrtí přítele Jana Trampoty v roce 1942 i vynucené tvůrčí pauze v průběhu 2. světové války, způsobené ochrnutím nervů na pravé ruce – a nejspíše také depresí z války. Odpočívajícího představuje mužská figura s melancholickým výrazem ve tváři, sedící na kmeni stromu. Profese není důležitá, ale únava a bolest ano: obě ruce spočívají nad levým kolenem, jako by tam někde spočíval zdroj bolesti. Výraz ve tváři nás ale nenechá na pochybách, že kromě bolesti fyzické se zde jedná o bolest psychickou. Bolest nepodává Kubíček expresivně, ale jaksi mimochodem, jako by si jí vlastně ani nevšiml, nebo byla odpočívajícím tak dobře skryta, že je patrná pouze, když se nikdo nedívá. A právě tímto nenápadným způsobem podání bolesti je Josef Kubíček věrný svým civilistickým východiskům. Socha Odpočívající vznikla po melancholicky laděném Zlém osudu (1938) a křesťansky laděných sochách s názvy Umučený a Kalvárie. Odpočívající tak v kontextu Kubíčkovy tvorby znamená návrat k civilismu poučenému hlubokým prožitkem neštěstí války a nemoci.

A co nám Odpočívající může nabídnout v souvislosti se dnem relaxace? Možná připomenutí toho, že budeme-li odpočívat včas a naslouchat všech varování, naše odpočívání nemusí být odpočíváním bolestným, ale mírumilovnou relaxací. A snad i to, že je dobré se dívat tak, aby to nebylo vidět.

Lucie Nováčková, srpen 2024