25. ledna 2019 Chaos, Střítež u Poličky, rozhovor vedla Lenka Dolanová, foto Jana Šašková

Rozhovor proběhl na Chaosu, což je svérázné spojení rodinného domu, ateliéru, galerie, farmy a příležitostně dočasné komunity, v jednom lednovém dni plném sněhu. Z Poličky sem vede úzká cesta lemovaná stromořadím a za vraty se návštěvník ocitne v trochu jiném světě. Nezvyklé stavby rozmístěné po rozlehlé zahradě stoupající k lesu, pavlač, schodiště i různé kusy nábytku ze zaoblených a vyhlazených kusů dřeva. Zatímco Veronika se stará o program galerie, přednášky a sympozia, její manžel Ivan, který dům kdysi zakoupil, se věnuje právě práci se dřevem. V Galerii Kabinet Chaos zbudované v prostoru půdy zbyla ještě nevyzvednutá díla z výstavy Sousedé sobě. Ta se koná každoročně; sousedé z větší či menší dálky zde mohou vystavit libovolné dílo. Pravidelná výstavní sezóna začne zase až ke konci března.

Začnu rodinnými vlivy. Před pár lety jsi měla v Brně výstavu věnovanou rodičům – Dopis otci, dopis matce – minulý rok na ni v Praze navázala výstava Bromfiles. V nich ses vyrovnávala s dědictvím otce a matky a se vztahem k nim. Můžeš popsat, jak tě jejich tvorba ovlivňovala, když jsi začínala tvořit?
Svým způsobem jsem tvořila odjakživa. Tím, že jsem žila v rodině umělců; v prostředí, které vytvářeli, které bylo plné podnětů, ať už pozitivních, nebo negativních. Každopádně to byl takový tvůrčí chaos. Plno všelijakých obrazových materiálů okolo, knížek, časopisů, ze všeho se vystříhávalo, rodiče z toho dělali koláže, nebo se to ukládalo do krabic od filmu. Sjednocovali to tím, že to přefotili na film a pak na papír, zrušili polotóny a barvy, a pak z toho znovu vystříhávali a znova dělali koláže a pak to znova přefocovali. To byla jejich technologie. Do toho kreslili černou a bílou barvou. Znala jsem chození po redakcích s tatínkem, přítomnost dalších umělců okolo, návštěvy malířů, občas si u nás někdo schovával obrazy.

Tví rodiče tedy pracovali spolu doma, jako tvůrčí tým?
Tatínek se vyučil na litografa a na reprodukčního fotografa a pracoval ve fabrice. A přišla maminka na stáž, z Hellichovky, kde studovala polygraficky zaměřený obor. Tatínek slyšel jenom hlas. To je taková story, že byl za plentou a slyšel ji, že se zamiloval do hlasu a pak i do ní. Mamince to trvalo, než se dali dohromady, nicméně tatínek studoval a vlastně ji přetáhl na školu, na AVU. Byla v ateliéru malířském a on v grafickém. Oba byli asi hodně ambiciózní.
Připlétá se do toho jakási spolupráce s StB, někdy v období, kdy se měli brát. Nevím přesně, jak to bylo. Tohle je pro mě docela náročné. Matka pocházela z komunistické, dělnické rodiny. A otec z rodiny živnostnické; dědeček byl dámský krejčí, šil pro Hanu Benešovou. Pak ho převzala Gottwaldová, která chtěla všechno mít jak Benešová, ale byla to diametrálně jiná figura a osoba. Dědečka nechali ještě chvíli fungovat, nicméně pak musel do fabriky. Ale otec měl špatný původ, nevzali ho hned na školu, a tak šel do učení. A byl takový filuta. Takže si myslím, že do toho vlezl, jako my jsme byli v SSM, abychom se dostali na školu. Vlastně jsem kolaborovala svým způsobem obdobně. Ale nechci ho omlouvat, nevím přesně, jak to bylo. To jsem řešila v té druhé výstavě, Bromfiles.
V té první jsem řešila vyrovnání se smrtí a životem, a s tím šílenstvím, do kterého posléze upadli. Určitě i tohle na tom mělo svůj podíl; našla jsem psychologické zprávy ze sedmdesátých let, kdy se oba zhroutili. To jsem vůbec netušila, že se otec kdy zhroutil – byl vždycky za takového silného, akčního, organizátora, který všechno uměl zařídit. Byl svým způsobem geniální. Nebo pozdější zprávy o tom, že byl hraniční osobnost. Do určité míry jsem po něm. Svoje hranice, ať už osobní, nebo i ve výtvarné práci, mám svým způsobem trošku posunuté. Dělám věci, které si myslím, že udělá málokdo.

Od úplných počátků své tvorby prozkoumáváš téma tělesnosti. Už na počátku devadesátých let ses jako jedna z prvních umělkyň u nás zabývala vlastním tělem, například známými anatomickými průhledy do jeho vnitřku, které tě v té době dost proslavily. Jak jsi k tomu dospěla?
Vyrůstala jsem v tomhle prostředí koláží. Matka měla vystavené anatomické věci, takový vyplazený jazyk, kde byly průhledy dovnitř, které jsem nakonec použila v Pohledech. To měla vystavené nad stolem. Měla tam portrét Sigmunda Freuda a různé fotky od Diane Arbus, slavné americké fotografky, která fotila lidi na okraji společnosti. Velká část mých dobrých kamarádů šla na Akademii, kde začali pracovat s prostorem a dělali objekty. To mi přišlo daleko zajímavější než sedět a studovat ilustraci, dělat A4ky a něco šuftit po nocích, jak jsem byla zvyklá, že otec pracoval.
Znala jsem, že je to rachota, dřina, hodně řemeslné práce, hodiny a hodiny, které proseděl u ilustrací, protože si vymyslel obrovsky komplikovanou věc. Byl šťastný, že ho nemůže každý kopírovat. Že dělá něco specifického. Myslím, že oba měli hodně rádi filmy Karla Zemana a že to je v těch prvních věcech hodně cítit. I surrealismus museli určitě znát. Nějak se k nim dostával Graphis, skvělý časopis o designu, o všem možném, o animovaných věcech, byly tam různé komiksové příběhy, ale takové víc umělecké, a zajímavé grafické práce.

A to, že jsi začala od začátku zapojovat vlastní tělo, jsi měla také jasné?
Fotila jsem od třinácti u Saudka. Stávala jsem se z holčičky ženou a vyrostla mi obří prsa. Takové vyrovnávání se sama se sebou, to mám od začátku. Těsně před revolucí a po revoluci mě skrz videoklipy oslovila Madonna, módní časopisy, které jsem také doma nacházela. Japonská fotografie, nebo asijská estetika obecně, to mě hodně bavilo si prohlížet. I téma gejš mě vždycky oslovovalo, je mi to nějak blízké.

Studovala jsi Akademii na přelomu osmdesátých a devadesátých let – jaká byla na škole atmosféra?
Mezi spolužáky byla skvělá atmosféra, to byl skvělý ročník, samí zajímaví lidé. Zrovna jsem včera koukala na Petra Horáčka, jak mluví s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně; tady ho nikdo nezná, ale vystudoval Akademii a je úspěšný ilustrátor dětských knížek a strašně fajn kluk. Filip Turek, Ivan Mečl, Markéta Othová, Katka Vincourová a spousta dalších lidí, kteří třeba nejsou tak výrazní, ale byly to všechno zajímavé osobnosti.

Mohla bys popsat, jak se téma ženskosti a tělesnosti v tvém umění proměňuje? Je přítomné neustále, ale od původních manipulovaných fotografií jsi v poslední době došla například k performancím se sukněmi.
Začínalo to takovými soft-erotickými fotkami v pokojíčcích, ještě skoro dívčích. Se sestrou jsme začínaly fotit, s mým prvním klukem – s nimi dvěma jsem v začátcích hodně spojená. Pak se to přes anatomické fotky, nějaké zrůdičky, sci-fi, ale i tělesné objekty posunulo sem. Já jsem se vždycky styděla dělat performance, a vlastně se stydím doteď, nejsem s tím asi úplně srovnaná, nebo se sebou. Je to proces.
Tomáš Ruller mě pozval do Číny a řekl mi, že tam budou festivaly performance. Samozřejmě to byla skvělá výzva, a já miluju výzvy, kdyby nebyly, asi bych nedělala nic. Takže jsem se musela odhodlat. Už předtím byly takové náznaky, že jsem na vernisáži balancovala na polokouli, v Galerii v Kapli. A performovala jsem s Kolouchovým snem, což je skupina umělkyň, hereček, všech možných kreativních žen, které dělají něco na pomezí performance, divadla a takové ulítlé módní šou. Je to takové hodně sexy. Těla jsou částečně obnažená, možná někdy úplně.
Začala jsem pracovat s otiskem performance na plátno sukně. Zase mě bavila kombinace více věcí. Po akci zbude sukně, a ta pro mě znamenala i určitou ochranu. Na výstavě Někdy v sukni, kterou dělala Pavlína Morganová, jsem si uvědomila, jak mám velký problém být v sukni. Ještě navíc mám figuru, že když mám sukni, vypadám jako typická matronoidní selka. Vždycky jsem byla svým způsobem klukařka, chtěla jsem kamarádit s klukama, lezla jsem po stromech, hrála fotbal a nikdy jsem neinklinovala k čemusi růžovému a holčičkovskému. Je to možná i proto, že otec mi kupoval formule 1, protože jsme byly dvě holky a možná podvědomě chtěl kluka, i když to popíral. Ale matka, ta říkala, že chtěla kluka, že kluci to mají jednodušší. Ta měla s ženstvím problém, jako že je příliš komplikované.
Vzala jsem si tehdy sukni na vernisáž a nebyla jsem schopná si ji obléct – zase jsem byla v kalhotách.

Dalším tvým velkým tématem je život zde na Chaosu, jak nazýváte svoji usedlost, kde se věnuješ farmaření a zároveň pořádání výstav a sympozií. Přišlo to až tady, že se do tvého díla dostalo téma vesnice a ekologie?
Já jsem žila celý život v nějakých rezervacích. Vnitroblok na Vinohradech, obrovský, propojený, kde byly zbourané meziploty a zídky, kde jsme si hráli s dětmi, byl úžasný mikrosvět dětských her a dobrodružství. Zvláštní, příjemný svět. Pak byl svět parků na Vinohradech, které byly propojené – od Grébovky až do Riegráku samé parky a parčíky. A pak jsem žila jako dítě na Akademii výtvarných umění. Dědeček potom, co měl infarkty, už nemohl dělat v družstvu, kde šili šaty. Táta byl ještě v té době na Akademii a zjistil, že shánějí vrátného. Nějak to dopadlo, že dědeček dostal služební byt a dlouhou dobu tam dělal vrátného a správce, a já tam trávila všechny prázdniny a víkendy. Takže Akademii mám zažitou od sedmdesátých let.

Veronika Bromová (narozena 12. 8. 1966) nastoupila na výtvarnou scénu výrazným způsobem v polovině devadesátých let, kdy upoutala pozornost cykly fotografií vlastního těla s manipulovanými anatomickými průhledy do jeho vnitřku (cykly Pohledy, Rozhovor). Tématu tělesnosti zůstává ve své tvorbě věrná; je autorkou fotografií, kreseb, prostorových instalací, videí a performancí. Často čerpá také z prostředí venkova a svého nejbližšího okolí. V posledních letech zkoumá možnosti panoramatické fotografie a pohybu, aktuální díla prezentuje také na sociálních sítích. Pedagogicky působila na Akademii výtvarných umění, nyní vyučuje na Anglo-American University. Věnuje se arteterapii. Reprezentovala Českou republiku na 58. bienále současného umění v Benátkách (1999), v roce 1997 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vede galerii Kabinet Chaos ve Stříteži u Poličky, kde také žije a tvoří.

• Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny; Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2019
• rozhovor vedla Lenka Dolanová, Střítež u Poličky, 25. ledna 2019
• foto Jana Šašková