19. listopadu 2018 a 7. února 2019, Jihlava, rozhovor vedla Ilona Staňková, foto Jana Šašková

Matějův čas pro rozhovor si uzurpuji v pozdních hodinách – v administrativním patře Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Hned po skončení rozhovoru je mi jasné, že bude třeba něco doplnit. Druhé setkání se odehrává tamtéž, jen u mě v pracovně. Matěj přenechal na chvíli péči o nemocné děti babičce. Oba pokašláváme, v Jihlavě totiž právě řádí chřipková epidemie. Pijeme bylinkový čaj a snažíme se jeden druhému porozumět. Škoda, v psané podobě rozhovoru se ztrácí poměrně podstatná složka Matějova mluveného projevu: změny intenzity, intonace, impulzivní reakce, ale i rozvážné, poctivé rozjímání, jak to tehdy doopravdy bylo…

Jsi pro mě člověk naprosto propojený s tímto krajem – Vysočinou žiješ, dýcháš, hraješ. Vrtá mi hlavou, jak se ti podařilo narodit se v Karlových Varech?
Maminka je z Varů. Když jsem se měl narodit, chtěla, abych se narodil ve Varech. Ale žil jsem tam nějaký první měsíc, ani ne. Pak už jsme se stěhovali na ves. Do školy jsem chodil do Měřína, okres Velké Meziříčí. Dětství na vesnici v Meziříčku ve mně zanechalo dost zásadní otisk.

Otisk v jakém smyslu?
Zní to pateticky, ale nějaké spojení s krajinou… Nebo materiál, po kterém pořád toužím – vracet se nějak do lůna, něco takového. A potom taky živý masopust! To je obřad.

Zkoumal jsi tento kraj i z etnologického hlediska, z čehož usuzuji, že tvůj zájem jde do hloubky.
Myslíš ty lidové písničky. Na tom má zase podíl můj táta. Doma jsme měli stohy sborníků, zpěvníků, co nakoupil po antikvariátech. Odmalička mě lákalo se v nich naučit číst. Prvně jsem četl úplně jiné regiony, až potom jsem pochopil, odkud jsem a co je Vysočina a že je trochu specifická. Také tím, že tu byli Němci a co vlastně zmizelo. Taky, že každý kus Horácka je jiný. Nějak se to sice dělí politicky a jinak etnologicky, ale charakter regionu se dá vystopovat i v písních nebo tradicích, zvycích.
To jsem dělal na bakalářku. Zlákala mě představa, že si například František Sušil dal tu práci a jel opravdu do terénu a písně po babičkách sesbíral. A že už nikdo takový teď není, kdo by takhle zpíval. Chtěl jsem si zažít ta místa a staré písně, co jsou ve sbornících, jsem zas chtěl dovézt tam, kde byly sebrány. Dodneška jsem za to vděčný, že jsem si tenkrát ty výlety udělal. Když si dnes tu písničku zpívám, mám ji spojenou s konkrétním zážitkem místa.

Uvedli tě rodiče nějakým způsobem do světa umění, nebo sis cestu našel sám?
Po léta si hýčkáme rodinný klenot festivalu Prázdniny v Telči, takže velkým vlivem byla spíš folková muzika, jednoduchá, jadrná a free. Možná v tom byla i nějaká revolta vůči folkloru, ale to až když mě s sebou tahali po festivalech.
Poprvé když jsem přišel s tím, že bych šel k Tomáši Rullerovi, tak mě táta úplně šokoval, že ho zná. Ne osobně, ale že byl v roce 1988 na Rockfestu v Paláci kultury, kde Ruller dělal akci Pakulení, a že se vlastně disent a underground na některých místech stýkaly s folkovým hnutím. I když folk byl asi víc tolerovaný. Ale už v roce 89, když slyšíš nahrávku z letní Telče, tak se tam zpívá: „Zvoňte klíčema, kašlem na vás“ – nebo něco takového. V dětství pro mě byly silné divadelní zážitky s brněnským Divadlem na provázku; naši rodiče byli velcí fanoušci. Taková jména jako Petr Scherhaufer, Petr Oslzlý, Eva Tálská a Zojka Mikotová, to u nás lítalo. Ale cestu k výtvarnému umění jsem si musel najít sám.
Jo vlastně, pamatuju si! Okresní klub mládeže, kde táta tehdy pořádal kulturní akce, organizoval na zahradě Domu dětí, dnes Grafické školy na Křížové ulici, skupinovou výstavu regionálních umělců nazvanou Zahrada. Už jako malý kluk, ve druhé třídě, jsem tam vystavoval nějaké panáčky, co jsem stloukal ze dřeva. To ve mně tenkrát zanechalo pocit hrdosti, že jsem se mohl zúčastnit výstavy vedle dospělých umělců.

Do ZUŠky jsi chodil na hudební obor. Co způsobilo, že ses více přimkl k výtvarnému umění?
Malířák – nikdy jsem, podle vrstevníků, nelitoval, že tam nechodím. Ale na gymplu byl pro mě docela iniciační moment, když nám nadšená mladá paní učitelka Vlaďka Kafková vyprávěla dějiny. Nejvíc mě lákalo současné umění a hrozně mě štvalo, že je to až na konci. Proč je to chronologicky? A snad jak byl nový čerstvý kvas informací po revoluci, těšil jsem se, že se dozvím, jak se dělá i takové umění, že se můžeš plazit tělem po zemi… Někdo říkal už tehdy, že performance art je mrtvé, ale pro mě to bude vždy spojené s iniciační fází vývoje osobnosti, kdy si mladý člověk hledá hranice, zkouší, kam až může a co tělo zvládne. Na gymplu jsem hrál divadlo Hobit a chodil jsem taky pořád do ZUŠky na housle. I když pan učitel Pepa Mrázek věděl, že ze mě nebude virtuos, spíš šumař, všichni mě brali jako muzikanta. A pak byla i paní učitelka Kafková překvapená, že chci maturovat z dějin výtvarné kultury a že se hlásím na výtvarnou školu.

Jaké to bylo, když ses dostal do ateliéru Tomáše Rullera na FaVU?
To už si vůbec nepamatuji. Úžas, fantazie, svoboda? Vždycky jsou to vlny: první rok jsou všichni nadšení, prostě všechno skvělé. Později – taky jsem to viděl z asistentské pozice – nadšení opadne, nastane taková líná letargie. Pak se studenti znovu hledají, jsou úplně v opozici proti pedagogům, nedělají vůbec nic. Tu bakalářku alespoň udělají, nebo to úplně vyhnije. A kdo vzchopí síly a dokáže to dotáhnout, je za šest let magistrem performance!

Matěj Kolář (1979) absolvoval ateliér Performance na FaVU VUT v Brně u profesora Tomáše Rullera (1997–2003). Následně v ateliéru až do roku 2016 působil jako asistent, vyučoval předměty Akce a reakce, Tchai čchi pro začátečníky a „vařil čaj”. Performuje, tvoří autorská videa, spolupracuje s divadly (De Facto Mimo, T.E.J.P., Divadlo Víti Marčíka). Jako hudebník vystupuje se svými skřipkami coby DJ Skřípák, působí v uskupeních Durkheim Dolls, v duu Matěj & Predrag, Draga Banda nebo v triu TRAM TRAM. Učil zvuk, typografii a historii umění na VOŠG a SUŠG, na Gymnáziu Jihlava a Soukromé vyšší odborné škole sociální Jihlava. Již několik desetiletí pořádá zážitkové letní tábory pro děti. V letech 2014–2018 zasedal v zastupitelstvu města Jihlavy, předsedá Spolku KUŠ pro environmentální a multikulturní výchovu, organizoval festivalový event Hliníkový Vilém, podílí se na organizaci festivalu Prázdniny v Telči, Jihlavského havířského průvodu a dalších. V současné době věnuje úsilí vzniku kulturního a environmentálního centra na Čeřínku.

• úryvek z publikace Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny (vydala OGV v roce 2019)
• rozhovor vedla Ilona Staňková, v Jihlavě 19. listopadu 2018 a 7. února 2019
• foto Jana Šašková