• 24. dubna 2018, Jihlava, rozhovor vedla Ilona Staňková, foto Jana Šašková

Ve skromné podlouhlé místnosti s výhledem na jihlavské paneláky je Jaroslav doslova obklopen svými obrazy. Než jsem jej poznala osobně, setkávala jsem se s jeho prací grafického designéra. Také jsem ocenila jeho snahu o kultivaci veřejného prostoru. V době, kdy působil jako kurátor Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, zprostředkoval návštěvníkům setkání s řadou kvalitních autorů. Vidíme se asi podruhé v životě. Z Jaroslava vyzařuje klid, soustředěně a věcně odpovídá na mé otázky, pečlivě skládá slova do vět a souvětí.

● Vzpomeneš si na svůj první kontakt s výtvarným uměním?
● O výtvarné umění jsem se zajímal vysloveně odmala. Co jsem viděl v knihovně – ilustrované knížky, ty populární o impresionistech nebo Van Gogha – hned jsem se toho chopil a už jsem v tom ležel. Když jsme šli do knihkupectví, běžel jsem do sekce umění. Je jasné, co jsem si přál k narozeninám nebo k Vánocům. Ve druhé třídě mi mamka koupila tehdy vytouženou knížku: slovník výtvarného umění, vybavený poměrně velkým množstvím reprodukcí, který původně vyšel v Německu. Mám ho do dneška. Slovník byl dobrý v tom, že to bylo abecedně, výcuc z celého umění, od fajjúmských portrétů po Baselitze a tak podobně. Bylo to úplně napřeskáčku – a to mě uchvátilo.

● A „naživo“?
● Obcházeli jsme s babičkou antikvariáty. Brala mě do galerie v Jihlavě, do Havlíčkova Brodu, Nového Města na Moravě. Hodně jsem „žral“ Jindřicha Pruchu, jezdili jsme po jeho působišti v Běstvině, tam měli domek. Jeli jsme za Zdeňkem Sejčkem – což byl výtvarník a učitel, starší pán, bydlel někde v Ronově nad Doubravou, a ten vydal soubor dopisů Pruchy. No – měl jsem jasně vyhraněné zájmy, jenom tohle mě zajímalo a nic jiného, což platí pořád.

● Které osobnosti na tebe zapůsobily? Studoval jsi u Vladimíra Kokolii, Jiřího Sopka…
● Většinu času na AVU jsem strávil u Sopka, kde jsem i diplomoval. U Kokolii jsem byl jenom na skok – to byla krátká stáž. Potom jsem byl na stáži v Mnichově u Jerryho Zeniuka. To je poměrně zajímavý malíř, původem Američan, který celou dobu působil v Německu. Bylo to zvláštní setkání, měl v něčem takový americký přístup k malbě. Preferoval malbu jako takovou, procesuální přístup, před tím, co je v evropské tradici obraz, tedy nějaká hotová, uzavřená věc. Zvláštní kontrast: Sopko působil jako strašlivý morous a nemluvný člověk. Nevyzařoval navenek nějaké nadšení, které by nás studenty motivovalo – a stejně starý člověk, Zeniuk, sedmdesátník, měl vztah ke studentům naprosto odlišný. Snažil se šířit pozitivní vlnu nebo něco takového. Říkal jsem si, co asi způsobilo u Sopka… Jestli to byla ta normalizace. Pedagog by se podle mého soudu měl snažit být se studenty v živém kontaktu. Zeniuk, ač starší člověk, byl velmi otevřený a zajímal se. I Kokolia se vyznačuje velkou aktivitou a zájmem o studenty. Věnuje tomu spoustu času. Od Kokolii jsem záhy odešel, neboť neustále vytvářel nějaké podnětné prostředí, impulsy, s tendencí nabídnout alternativu, něco polaritního. Když se někdo věnoval malbě, která vypadala jako staromistrovská, říkal: „Zkus to třeba pojmout jako rozhodný znak, víc odvahy…“ Tohle mi začalo trošku vadit a vrátil jsem se do klidu k Sopkovi. S odstupem si častěji vzpomenu na Kokoliu jako na výborného pedagoga, taky na nějaké jeho poznámky – na Sopka víceméně ne.

● A spolužáci?
● Samozřejmě úplně nejpodstatnější jsou spolužáci. Každý ateliér má své klima, je tam obrovská šance potkat lidi s blízkým cítěním. Když se ještě vrátím k Sopkově ateliéru, tam byl mnohem důležitější osobou než vedoucí jeho asistent – Igor Korpaczewski. Ten se nám věnoval, i když jsme dělali podle modelu školní studie. Nějakým způsobem mi tohle zůstalo – „školní studii“ už se nikdo později nevěnuje, ale já to dál rozvíjím. Ze studia na AVU na Igora vzpomínám velmi rád.

● Ve tvém katalogu píše Matěj Lipavský o smrti malby. Jaká je podle tebe situace dnes v porovnání s devadesátými lety?
● Po roce 2005 se má čile k světu. I spousta mých spolužáků z AVU jsou v rámci toho českého rybníka úspěšní, braní jako malíři, je to vnímáno jako legitimní cesta. Krize malby měla vrchol na konci devadesátých let, kdy klima na AVU hodně ovlivňovali manželé Ševčíkovi a celkově byl cítit k malbě veliký despekt. Ševčíkovy chápu, měli přehled a zajímal je celek umění a zřejmě měli pocit, že studenti nechápou situaci, že se míjí s jedoucím vlakem. U nás to zlomila výstava Perfect Tense v Jízdárně Pražského hradu. To jsem byl asi ve druháku. Samozřejmě nálada na AVU měla určitou setrvačnost. Malba zůstávala na okraji zájmu, přehlížená věc, která nemá budoucnost. To tam bylo stále cítit ve vzduchu. Ale už to nebylo tak silné jako u lidí, co tam studovali pět let přede mnou. Dneska se to nějakým způsobem proměnilo, Petr Vaňous udělal hodně výstav. Na druhou stranu Daniel Balabán v nějakém rozhovoru říká, a občas to myslím zmiňuje i Mainer, že dochází k devalvaci malby. Vlastně se hodně maluje, přibylo hodně škol, neučí se technologie malby. Usiluje se o obohacení, intermedialitu – přístupy se množí, rozlévá se to do šířky. Příklad: do malby se vtáhne graffiti. Graffiti sází na nějakou ambivalenci – kvalita je sice cílem, ale zároveň se konceptuálně pracuje i s nekvalitou, s něčím jako antimalba, provokativní poloha malby. Lze říct, že krize v tomhle tak nějak pokračuje, zombie painting je mnohdy fakt zoufale bezduchá, ale možná je to dobře.

● Zmínil jsi že „umění je jednou z posledních věcí, která lidi na Vysočině zajímá.“ Co tě tu drží?
● Nikdy jsem se pořádně nenaučil cizí jazyky, to je můj největší problém. Tak se lze jen těžko přesadit někam mimo Čechy. No a v rámci Čech jsem to vždycky bral tak, že člověk k tomu, aby něco namaloval, může působit kdekoli. Neměl jsem tendenci jít do nějakého centra dění. Nikdy jsem to nevnímal tak, že když nebudu v Praze, nemám šanci dělat slušné věci. Zároveň jsem měl hlavní zázemí od střední školy nebo od základky tady. V Praze to bylo pohodlné, člověk mohl malovat v ateliéru ve škole, to mě nenutilo hledat si tam nějaký ateliér. Já bych řekl, že to je především má nedomyšlenost a neschopnost dohlédnout skutečnost, že když na tom nezapracuji, abych si polepšil místem existence, tak logicky zůstanu trčet tady, když teda, jak naznačuješ, jsem se vyjádřil o tomto kraji s despektem…

● Možná tě nepřesně cituji…
● No ne, máš pravdu, řekl jsem to. Zas viděno čistě egoisticky, tady jsem vždycky měl kde malovat. V momentě, kdy maluju, jsem vlastně velmi spokojen, pracuji na sobě. Mohl bych malovat, když plácnu, i ve válečné zóně, v tom momentu by mi to nevadilo. Vysočina mi víceméně zůstala, díky tomu, že jsem blbej a přehlížel jsem celkový kontext.
Na škole stále zaznívalo: hlavně nesmíte přestat malovat. Ten děs průběžně narůstal. To nejde, abych se někam přesunul a šel třeba na tři roky do nějaké práce, která by třeba přinášela víc peněz. Aby si člověk vybudoval zázemí, aby na to měl. To nejde, to je nemyslitelné. Všechny peníze vždycky schramstlo malování.

● Působíš jako malíř, restaurátor, grafický designer, pedagog… Ovlivňují se nějak tvé činnosti navzájem?
● Samozřejmě. Ale jádro je malování a úplné jádro spočívá v zájmu o lidskou figuru. Všechny další věci – ilustrace, komiksy, grafický design – jsou dočasné obohacující výboje, které se můžou projevit v malbě, obohatí malířský jazyk, člověk si vyzkouší v malbě vypjatější polohy… a když se to vyčerpá, přeleje se to trošku jiným směrem. Tyhle další činnosti vysloveně odpovídají mým nejaktuálnějším zájmům nebo to mohou být nějaké příležitosti. Většinou, když člověk vykročí nějakým směrem, zrovna potká nějakou tu příležitost, třeba pracovní. Pedagogická dráha je zatím největší oříšek. Proniknout do problematiky a hlavně si z ní něco odnést pro sebe, to je asi běh na delší trať. Nějaké obohacení grafickým designem se odehraje snáz a rychleji. Kdežto učení je kontakt s lidmi, ti to nějakým způsobem zašmodrchávají.
Říkal jsem si, vydržím to tak dlouho, až do toho nějak proniknu a až se dostaví alespoň nějaké drobné výsledky. Beru to takhle: třeba Denisa Krausová učila v Heleníně deset let. A nějakou fází úspěchu si určitě prošla. Její studenti se dostali na dobré vysoké školy, investovaná energie se nějakým způsobem zúročila. Zkrátka aby to, když už tím člověk tráví čas, úplně nevyšumělo.

● Jaká jsou tvoje současná malířská témata?
● Já jsem, skoro bych řekl, aktuálně „zabředl“ do malování variant. Mé dlouhodobé téma je figura – s tím, že poslední dobou jsem se přimknul k tomu, že sleduji docela každodenní přítomnost. Opravdu přítomnost v tom, co mě bezprostředně obklopuje, opouštím zobecňování a je to až deníkové. Nejčastěji maluji mně blízké lidi. Čímž jsem si současně znovu po létech od školy otevřel téma studie. Takové to zatracované normální malování podle modelu. Vlastně v současném kontextu úplně zbytečná věc, dalo by se říct. Věnuji se tomu s větší důkladností než tehdy při AVU. Soustředím se na vnímání toho, co mě pořád obklopuje, v čem žiji, co je skoro jen stereotyp a v čem se v jemnostech proměňuje. Je to soustředění na barvu, na světlo, na nějaký pohyb. Věnuji se variantám drobných odchýlení situací svých „modelů“ – lidí, které znám – a snažím se pracovat s tím, co vidím. Dělal jsem například, portrétem se to asi nazvat nedá, řekněme tedy malby své babičky. Žije ve svém bytě, ve svém prostředí. Snažil jsem se to nějakým způsobem zmapovat, zanalyzovat. Zachytit, jak ji běžně vídám, když tam přijedu, jak se v bytě pohybuje a podobně. Namalovat ji s těmi jemnostmi, že když přejde do jiné místnosti, je tam jednoduše jiné světlo, nějakým způsobem to promění celý výraz figury. Kdyby to měl být fér portrét, tak chceš jeden pevný obraz – syntézu. Ale tady jde o to, že najednou ten člověk vypadá třeba úplně jinak. Proto se snažím pracovat ve variantách. Potom, když se to vyskládá vedle sebe, vzniká místo portrétu nějaká malířská sekvence a o to mi jde. Najednou se i ta zbytečná studie může stát něčím, neboť v souslednosti ukazuje, jak se běžná realita, kterou bereme jako samozřejmou, nějak danou, jakože babička je babička, že to „tak nějak je“, tohle se strašně znejistí i v té nejjednodušší věci, že to prostě vidíš. Rozloží se samotné vidění. Je to takový paradox, kdy malba zachycuje unikavost. Není to žádný sociální příběh, žádný dokument, naopak zůstává jenom neřešitelný rozpor celistvosti světa a zároveň jeho absolutní neopakovatelnosti.

● Nikdy jsi neměl pauzu?
● Pauzu ne. Jednoduše si neumím představit, že bych nemaloval. Nevím, to bych se asi nějak sesypal. Je to životní potřeba, jako je dýchání.

➜ Jaroslav Grodl se narodil v roce 1984 v Pelhřimově. Studoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Jiřího Sopka a Vladimíra Kokolii (2003—2009), absolvoval stáž na mnichovské akademii u Jerryho Zeniuka (2007), v roce 2016 rezidenční pobyt ve Francii. Věnuje se především figurální malbě. Působí pod pseudonymem Pure Beauty nebo Huck Finn. V současné době učí na SUPŠ v Jihlavě-Heleníně, příležitostně se zabývá ilustrováním, grafickým designem a kurátorskou činností.

• Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny; Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2019

• rozhovor vedla Ilona Staňková, v Jihlava 24. dubna 2018

• foto Jana Šašková