6. prosince 2018, Jihlava, rozhovor vedla Ilona Staňková

Z oken ateliéru Jakub sleduje čilý obchodní ruch, prý něco na způsob odpočinku. V poměrně malém prostoru s kancelářským podhledem je vtěsnán miniskládek, počítač, minikuchyňka i křeslo pro hosta. Zbylou stěnu ateliéru zabírá tvůrčí prostor. „Je to tady malé,“ říká Jakub. „V Lukách jsem měl ateliér ve staré fabrice, v Pleasu, to bylo asi 500 m2. Byl jsem tam v létě, na prázdniny, na dva měsíce, pak to prodali.“ Sedám si do křesla s výhledem na aktuálně rozpracovaná plátna.

Mé první setkání s tvou tvorbou se, aniž bych to byla tušila, odehrálo v Kameničce. Tam jsi proměnil vodárenskou boudu v akvárium. V lokalitě, kde to opravdu nečekáš, se najednou objeví vtipná, promyšlená a ještě chutě namalovaná věc.
Možná tě zklamu, ale tenhle nápad vyplynul od Murphyho Čapka. Přišel s nápadem, že to uděláme, a já se svezl. Nerad bych si přisuzoval cizí zásluhy. Přišlo mi to jako hezká idea, tak jsem do toho šel. Je hezké, že to lidi vnímají jako přínos i pro krajinu. Vzniklo to tak, že Murphyho neskutečně iritovala taková bílá bouda, na které byly nápisy. Mě to zas až tak nerozčilovalo, já jsem si to dokázal vždycky odmyslet. Pak přišel s nápadem, že tam uděláme akvárko. Nebo nevím, kdo na to přišel, ale výtvarně pojednat jsme to chtěli.

Vybaví se ti nějaký bod, třeba obraz z tvé dávné paměti, který měl vztah k tomu, co teď děláš? Nějaké důležité setkání, příhoda.
Mám úplně konkrétní případ. Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlel, když jsem dělal obraz, kde jsou ruce, které rostou ze země. Jednak to pravděpodobně někdo už ikskrát namaloval, ale svým způsobem mě ta ruka pořád provází. Vzpomínám si na kresbu, kterou jsem dělal ve třech letech, úplně přesně si pamatuji na ten okamžik, že to bylo u tety, v paneláku. Nakreslil jsem takovou věc, která zarazila mě i rodiče. Byla to ruka, která vyrůstala ze země a držela květináč s kytkou. Mám dojem, že se mi to pořád tak nějak vrací. Nevím, jestli ta kresba ještě existuje. Mám pocit, že má jistou spojitost minimálně s obrazem, co jsem teď namaloval. Ale vlastně to zaujetí rukou – jako že to je vlastně takový druhý obličej – se pořád vrací a promítá do toho, co dělám.

Byl to třeba i moment, který ovlivnil rozhodnutí, že se budeš věnovat výtvarnému umění?
To určitě ne. Inklinoval jsem ke kresbě a k malbě jako k pro mě přirozené činnosti. Někdo inklinuje k hudebnímu nástroji, někdo ke sportu, někdo ke všem těm třem věcem. Tenhle projev nebo existence tohoto druhu mně dávala smysl. Snad i dává pořád. Snažím se nad tím radši nepřemýšlet – je to dost riskantní, tenhle myšlenkový pochod.

Nepodařilo se mi vypátrat, jakou jsi dělal střední školu.
Studoval jsem v Heleníně. Byl jsem první ročník výtvarného oboru, který tam vznikl ještě v rámci textilní školy. A byl to obor módní návrhářství. Jsem vystudovaný módní návrhář.

Proto to tajíš?
Já to netajím, ale asi se mě nikdo neptal. Naopak, já jsem na to hrdý. Dokážu ušít cokoliv.

Využíváš nějak tuhle dovednost při své práci?
Já si myslím, že to modelování a vystřihávání je pozůstatek po tomhle vzdělání. Zpětně to hodnotím celkem pozitivně, tvorba střihů a oděvů je hodně o prostoru, svým způsobem je oděv hrozně vzdušná záležitost a zároveň souvisí s prostorem. Do Helenína jsem se pak vrátil jako učitel.

Ve tvém životopisu jsem se dočetla, že jsi před Akademií studoval na Západočeské univerzitě. Jaké zajímavé osobnosti jsi potkal, co ti obě školy daly?
Já jsem se samozřejmě ze střední napoprvé nedostal na školu, na kterou jsem chtěl, což byla FaVU nebo Akademie. Byl jsem tomu relativně blízko, ale nedostal jsem se, takže jsem šel na Pedagogickou fakultu na Západočeskou univerzitu.

To je daleko.
Je to daleko, ale ona ta fakulta v té době byla celkem vyhlášená. Což se během prvního roku změnilo, protože zemřel vedoucí katedry, profesor Hes. Vznikla tam nová Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara a mám pocit, že Pedagogická fakulta byla tím nově vzniklým oborem trošku vytunelovaná. Byli jsem tam v takovém bezčasí a trošku jsme to začali považovat za ztrátu času. Nicméně jsem se tam setkal s akademickým malířem Vladivojem Kotyzou, to je takový místní, nechci říct regionální, ale plzeňský malíř, kreslíř, krajinář. Výborný člověk s nesmírně bohatým technickým a filozofickým zázemím, co se týče kresby a malby. Myslím, že na té škole byl zásadní osobností. Člověkem, který mi konkrétně v kresbě otevřel nový svět a nový způsob uvažování o kresbě.

Začal jsem paralelně studovat ilustraci na nově vzniklém oboru, kde jsem byl asi jenom rok, a pak už jsem se dostal na Akademii. Ale dodělal jsem i Pedagogickou fakultu, takže jsem v jednu chvíli studoval dvě vysoké školy, což bylo celkem náročné. Byl jsem ještě na Akademii, když jsem začal učit a čekali jsme miminko. Během Akademie jsem byl ještě rok v Londýně, aniž bych přerušil školu. Musím říct, že jsem si Akademii moc neužil. Byl jsem tam všehovšudy dva roky a pak už jsem byl spíš v Jihlavě, jezdil jsem na konzultace a trošku jsem tím trpěl. Hrozně se mi po té Akademii stýskalo. Dneska už ne, dneska už tam téměř nikoho neznám, už je tam nová generace umělců, a tak už to nesu trochu líp.

Jaká byla podle tebe na Akademii atmosféra?
To bylo skvělé, byla to vysněná škola. Mám pocit, že škola sama o sobě tě nemá potenciál něco naučit. Ošklivě řeknu, že o tom to úplně není. Jde spíš o to, že máš střechu nad hlavou a máš tam lidi, kteří mají stejný nebo podobný náhled na věc jako ty. Takže máš neskutečně rychlý feedback. To je samozřejmě obohacené přístupem profesorů, které jsem tam vystřídal dva. Hezké říct, „vystřídal“, to je jako ponožky, ale ono to nebylo jednoduché. Dostal jsem se k Vladimíru Kokoliovi, u kterého jsem strávil dva roky. U Vladimíra a u Šárky Trčkové, abych na ni nezapomněl. Musím říct, že to bylo pro mě celkem zásadní, i když nejsem braný jako součást toho grafického ateliéru. Teď, když se dělají společné výstavy Grafika II, tak tam většinou zastoupený nejsem, což mě trochu mrzí. Spíš jsem braný jako absolvent od profesora Sopka, kde jsem strávil víc času a u něj jsem i diplomoval. Každopádně za zkušenost u Vladimíra Kokolii jsem hrozně rád. Mám pocit, že mě záměrně zpomaloval, nutil mě nad věcmi přemýšlet a naučil mě o sobě pochybovat, což člověk taky potřebuje. U Jiřího Sopka to byl opačný přístup, tam byla diskuse o věcech trochu minimalizovaná. Mám pocit, že se o věcech méně přemýšlelo, víc se k nim přistupovalo intuitivně. Obě dvě zkušenosti pro mě byly zásadní. Zkusil jsem si takové protipóly, i když v době, kdy jsem studoval, byly tyhle dva ateliéry nějakým způsobem spřízněné. Názorem na obraz nebo na to, co je důležité na obraze, možná i nějakou koloristickou zaníceností. Koloristická zanícenost byla stěžejní.

V závěru studia na Akademii jsi experimentoval s tvarem obrazu, konkrétně s kruhem, oválem, se zaoblenými rohy obrazu. Co sis odnesl z tohoto setkání? V našem světě převládá obdélník, vertikála a horizontála, zatímco kruh je brutálně nekonečný.
A je to naprostý základ. Od něj se odvíjí veškerá geometrie. Jakýkoliv geometrický obrazec můžeš sestrojit pomocí kruhu, aniž bys potřebovala pravítko. A to mi přijde úplně jasný vzkaz. Země je kulatá, obíháme v nějakých trajektoriích, které se dost výrazně podobají kruhu, jsou nějak vybočené, tvar vesmíru může být také na půdorysu kruhu. O tom se těžko dá spekulovat, nicméně já o vesmíru uvažuji asi jako o kruhu. A teď to jde do mikrokosmu, přes rostliny a buněčné struktury, které se také odvíjejí od kruhu nebo s ním nějak souvisejí, letokruhy na stromě, je to všude. Kruh byl pro mě opravdu tak výraznou věcí, že když jsem napnul kruhové plátno, přišlo mi, že je vlastně škoda na ně vůbec malovat. Že je to tak hezký tvar. Časem se asi vrátím k nějakému kruhovému formátu, ale je to konstrukčně náročné.

A co kompozičně?
Mně to nedělalo problém. To zní blbě, to je jako bych se hodnotil, jestli ta kompozice byla dobrá nebo špatná. Ona asi dost často byla špatná. Ale neviděl jsem v tom zásadní problém. Přistupoval jsem k tomu intuitivně, vyhýbal jsem se středovým kompozicím, abych zbořil symetričnost toho tvaru, ale ono to tam stejně vždycky nějakým způsobem prosáklo.

Kruhové kompozice jsi vystavil v Galerii hlavního města Prahy. Byla to zároveň tvá závěrečná práce?
Tahle výstava proběhla v roce, kdy jsem končil Akademii, ale jako závěrečnou práci jsem udělal jiné obrazy se stejným formátem zaoblených rohů. Bylo to v období, kdy jsem byl přesvědčený, že už nikdy nenamaluji obraz s rohy. Rohy byly pro mě nadbytečné; část obrazu, který vlastně nedává smysl. Člověk se vždycky snaží ty rohy nějak vyplnit, vybarvit. Formát vycházel ze zorného pole lidského pohledu, zraku, vidění. Což je spíš ovál nebo elipsa. Elipsa je celkem konstrukčně náročná, tak jsem přistoupil k oválu, který je duplikací kruhu. Bylo to čistě formální řešení obrazu. Přišel mně celkem vtipný název S=πr2, který řeší formu, ale je to výpočet obsahu. Obsah s tou formou, v případě cyklu, který byl vytvořený pro GHMP, vlastně vůbec nesouvisel; byly to dvě oddělené věci. Tedy samozřejmě souvisel, ale nebyla tam taková propojenost, že by se ovál zmenšoval, byla by to víceméně abstraktní věc.

Obrazovou plochu, a to si myslím, že mi pořád zůstává, vnímám jako divadelní stage. Což byl ostatně název diplomové práce. Je to takové hrací pole, theatrum mundi, kde si já jako malíř inscenuji svůj svět. Dřív jsem pracoval hodně s fotografií, mixoval v různých grafických programech a pak to přemalovával. Teď už pracuji výhradně analogicky, že si scény vytvářím fyzicky, jsou to hmatatelné objekty, které následně rozvíjím do dvojrozměrného obrazu. Je tam akcentovaná práce s prostorem.

Polohu, kterou jsem s dovolením nazvala „kulisy“, sis objevil někdy na přelomu let 2013 a 2014? Byl prvním takovým počinem Sen umělcův, vystavený v českobudějovické univerzitní galerii?
S tím jsem experimentoval už předtím v jednotlivých věcech, spíš jsem si tak jako osahával terén. Sen umělcův byla první konzistentní řada obrazů, které na sebe nějak navazovaly, vycházely ze stejného principu. Byly inspirované kresbou Josefa Mánesa, kdy umělec spí a nad ním létají múzy jako sen. Knihu s jeho kresbami jsem používal jako background k jednotlivým scénám.

Z hlediska teoretického: maluješ zátiší, figuru, architekturu, divadelní scénu…?
Já jsem to nazval figurální zátiší. Což je propojení toho „nudného“ žánru zátiší – v uvozovkách nudného, protože to je krásný žánr, bohatý – s jakoby atraktivnějším figurálním žánrem. Stavím si svůj svět na jednotlivých scénách. Jsem tím světem neustále obklopený, vznikají náhodná setkání, že se potkají dva starší modely a vznikne nová kompozice; pořád se to větví.

Předtím jsem hodně pracoval s reprodukcí a počítačovými manipulacemi s fotografií. Přestalo mi to stačit. Člověk se stává otrokem fotografie a neustále okopírovává předlohu. Nebyl moc prostor pro intuitivní činnost. Říkal jsem si, že s reprodukcí je třeba pracovat nějak jinak. Osvobodím ji z dvourozměrna a postavím do prostoru. Jak fotografii natáčíš, všelijak chytá světlo, může být proti světlu, může být zády a má iks různých poloh.

Vycházím ze světelné atmosféry, snažím se s ní v obrazech pracovat. Stíny jsou důležitou součástí věcí, vržené stíny. Placaté modely jsou postavené hieraticky v prostoru, vytvářejí iluzi prostoru. Znovu vytvářím dvojrozměrný obraz přes trojrozměrný model. V tuhle chvíli fotografickou předlohu upozaďuji a tvořím si vlastní, skoro až loutkářské scény, které mohou nést nějaké symbolistní konotace.

Jakub Tomáš se narodil v Jihlavě 4. 4. 1982, studoval na Západočeské univerzitě, na Pedagogické fakultě učitelství výtvarné kultury a tamtéž na nově vzniklé Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v ateliéru ilustrace (2004–2005). Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze u Vladimíra Kokolii a Jiřího Sopka (2006–2012). Od roku 2016 samostatně vystavuje mimo jiné v Praze (mj. Galerie Václava Špály, Galerie Vyšehrad, Nová galerie, GHMP/Dům u Zlatého prstenu), Brně (např. OFF/Format), Ostravě, a Londýně (2010). Je zastoupen v soukromých i veřejných sbírkách. Věnoval se pedagogické činnosti, osm let učil v ateliéru malby na Uměleckoprůmyslové škole v Jihlavě-Heleníně. Nyní tvoří jako umělec na volné noze.

 

• úryvek z publikace Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny (vydala OGV v roce 2019)
• rozhovor vedla Ilona Staňková, v Jihlavě 6. prosince 2018
• foto Jana Šašková