Ten, který snědl v kočárku slunéčko sedmitečné...
Ten, který snědl v kočárku slunéčko sedmitečné...

...a pak v Loučné způsobil zemětřesení

Americká vojenská výzkumná agentura DARPA (The Defense Advanced Research Projects Agency) má od vypuknutí studené války v roce 1946 na starosti vývoj a výrobu nejrůznějších hi-tech přístrojů, určených pro vojenské i zpravodajské operace Pentagonu a CIA. Když v několika posledních letech do světových médií občas pronikly jinak přísně utajované informace o vývoji hmyzích kyborgů (v DARPA jim říkají vivi-systémy) vědci a technici za sci-fi myšlenku konstrukčního propojení hmyzu a smrtící bojové zbraně sklidili kritiku. Od té doby se vývoj a design hmyzích dronů a mikrorobotů stal součástí dnešních podob války. Zdánlivě nepovšimnut a ukryt v rodinném domku se zahradou nedaleko jesenické říčky Desné se ve skromně vybavené domácí laboratoři zabývá podobně sofistikovaným vývojem kinetických semi-autonomních vivi-systémů a aparátů i Petr Válek. Inženýři z agentury DARPA nebo Boston Dynamics o něm nejspíš nevědí. Při příležitosti otevření výstavy v jihlavské galerii Igloo, nazvané Ticho popěšině jsme se Petra Válka vyptávali, jak se ke svému výzkumu kinetických soustrojí dopracoval a jak jej k tomu inspirovalo studium brouků, kterému se věnuje od raného dětství.

MV: Tak to tady už asi mačkám a nahrávám nás, jo?
PV: Jo, můžeš ten nahrávač třeba dát do ple­chovky. To má potom ten hlas dost zajímavej ozvuk.

MV: Plechovku nemám po ruce a stejně to musím nakonec přepsat. Takže první otázka: Jak ses dostal k těm broukům? Kde a kdy jsi je potkal?
PV: To všechno začalo asi tím, že jsem prý, když jsem ležel v kočárku, snědl slunéčko sed­mitečné. Od té chvíle jsem se údajně začal za­jímat o brouky. Tohle si tedy sám nepamatuju, ale pamatuju si ze školky, že jsem měl takovou knížku, kterou jsem s sebou pořád nosil, a ta se jmenovala Nejkrásnější brouci tropů. Hrozně jsem se těšil, že si ji – až budu umět číst – ko­nečně přečtu. Jenomže než jsem se to naučil, tak jsem ji tím neustálým listováním a prohlí­žením obrázků rozložil úplně na prvočinitele. To jsem ostatně jako dítě dělal poměrně často a měl jsem z toho různé problémy. Když jsem byl třeba sám doma, tak jsem poničil strašně moc pro rodiče důležitých věcí. Jenže já jsem přece musel prozkoumat co v tom vlastně je! A někdy to byly asi nějaké drahé předměty, třeba rádio. Tam muselo určitě být ukryté něco hrozně zajímavého, když z toho něco mluvilo. Jenže když jsem rádio rozšrouboval, tak už jsem tu věc nikdy nedokázal dát zase dohromady. To je pro mě složité vlastně doteď. Že mi zbudou nějaké šroubky, které jsem odněkud vyndal. Ve školce jsem byl broukama naprosto posedlý. Takže jsem si tam s sebou každý den nosil nějakého brouka v krabičce. Hledal jsem je, když jsem tajně utekl přes plot – byli většinou někde na louce u rybníka. Měl jsem je samozřejmě zakázáno nosit do domu, proto jsem je potajmu schovával do postele. Sbíral jsem taky a nosil domů různé housenky. Někdy jich bylo hodně, třeba na kopřivách jich lezlo třeba půl kila, tak jsem si je vzal s sebou do pytlíku. Protože housenky jsou celkem pomalé, schoval jsem si je taky pod peřinu. Jenže někte­ré ty housenky jsou trochu jedovaté, a jak jsem je v noci omylem rozmačkal, tak potom jsem z toho dostal nějakou vyrážku. Doma pořád nevěděli, z čeho to mám.

MV: Nechával jsi housenky doma zakuklit?
PV: Doma jsem měl kukly třeba lišajů lipo­vých. Ti se vylíhli v noci a ráno v pokoji seděli různě kolem na záclonách. Ty můry nejsou tak veliké jako lišaj smrtihlav, mají rozpětí křídel asi osm centimetrů, ale stejně bylo moc pěkné, jak mi nad hlavou ráno poletovaly. Taky jsem sbíral larvy nosorožíka kapucínka. Těch bylo na pile v Sobotíně hodně. Byly tam velké hro­mady starých mokrých pilin, což je vlastně ta­kový kompost. Tam jsem ty larvy hledal a doma jsem měl terárium, kde jsem je pozoroval, jak si dělaly chodbičky. Pak se zakuklily, a protože vevnitř bylo teplo, nosorožíci se na jaře vylíhli, jenže dost předčasně. Ale to vlastně ani neva­dilo, protože kapucínci žijí v broučím stadiu hrozně krátce. Nic nejedí, protože nemají ani zažívací trakt. Prostě se rozmnoží, nakladou a potom umřou. Svoje životy prožívají hlavně v larví podobě.

MV: A co třeba krasci, hledal jsi je?
PV: Hledal, ale vůbec nic – ti snad u nás v Jeseníkách ani nejsou. Později jsem je někde zahlídl, takové úplně miniaturní, seděli na pa­mpeliškách. Ale velcí krasci u nás nebyli. Můj svatý grál byl ale zlatohlávek. Viděli jsme ho jednou u školy, když jsme měli zrovna branné cvičení. Tak jsme ho společně s jedním klukem sebrali, ale on si ho chtěl nechat pro sebe a já mu za něj musel dát hodně poštovních známek. Dneska je zlatohlávků v Jeseníkách hodně. Asi protože zemědělci přestali tak práškovat pole.

MV: Takže jsi ten hmyz začal postupně nejen sbírat, ale taky napichovat na špendlíky a vklá­dat do krabiček?
PV: To až pozdějc. Jako kluk jsem neměl žádné špendlíky, a tak jsem ty brouky dával do krabiček živé. Oni mně vždycky z krabičky utekli a mě bavilo je pozorovat, jak utíkají, jak někam pochodují. Někteří z nich jsou hodně rychlí, někteří se nedali ani zkrotit. Jen na chvilku otočíš hlavu – a je fuč. Takže proto jsem měl rád klikoroha děvětsilového. Ten je strašně línej, lebedí si na lopuchu a dá se nosit na rameni jako nějaká brož.

MV: A co nějací větší brouci, co třeba roháči?
PV: Tak ti tam vůbec nebyli. Ty jsem viděl teprve jinde, poprvé asi v Brně v tamní zoo­logický zahradě. Ne že by tam byl roháč jako exponát, normálně v nějakém lese jsem našel samičku. To bylo něco: asi jsem se tam rozpla­kal dojetím. Roháče jsem měl doma dlouho, ale v nestřežené chvíli mi pak taky utek. Ti brouci pro mě byli trochu jako hračky, teprve dneska si uvědomuju, že to nebylo moc pěkný.

MV: A toužil jsi někdy po tom, že by ses věnoval entomologii třeba profesionálně?
PV: Vlastně jsem tenkrát na Vánoce dostal od sestry knížku Okouzlen brouky a hady od Jiřího Niedla, což byl nějaký učitel na základní škole v Třeboni. On od dětství psal příběhy a já jsem se s ním strašně ztotožňoval a psal jsem taky takový poetický texty. Ale on čtenáře odrazoval od toho, aby hmyz chytali a zabíjeli. Že on se toho nedokáže vzdát, ale že bychom vlastně neměli hmyz usmrcovat éterem a pak napichovat na špendlíky. Bylo to strašný, jak jsem procházel všechny antikvariáty po okolí a pořád hledal nějaký knížky o broucích. Nikde tenkrát nebylo nic k dostání. Dneska je všude takových knížek plno.

MV: Knížek je teď sice dost, zato brouků a hmyzu obecně je pořád míň a míň.
PV: A já mám dojem, že teď je u nás brouků víc, než když jsem byl malej. Potkávám hod­ně svižníků a všude potkáš ty kovově modré chrobáky, těch je tedy kolem v lese hodně. Ale pravda je, že motýlů hodně ubylo. Když si vzpomenu, co jich bylo, když jsem byl malej! I ti bělásci zmizeli. O prázdninách lítala všude hej­na bělásků, dneska nepotkám skoro žádnýho.

MV: Takže ty jsi obdivoval hlavně brouky a motýly. Jak to máš třeba s ptáky?
PV: Třeba ke ptákům jsem nikdy nenavázal nějaký hlubší vztah. Ani nevím proč. Pro mě byli vždycky nějak neuchopitelný. Já jsem vlast­ně skončil někde u plazů: obojživelníci, plazi a bezobratlí. Ani savci mě nikdy moc nebrali. To, že dneska namaluju jelena nebo ptáka, to je něco jiného. Je to pro mne spíš nějaký symbol. Jelen jako symbol lesního světa, nebo tak něco.

MV: A můžeš ještě prozradit, jak ses dopra­coval k těm pohyblivým strojkům?
PV: Já jsem to napřed používal jako něco, co se kroutí a točí, něco rotačního. Měl jsem motorek třeba z walkmana a udělal z toho něco na principu gramofonu. Byl tam upevněný drá­tek jako přenoska, který o něco škrabal a dřel. Napřed mne vůbec nenapadlo, že bych mohl použít motorek, který něčím vibruje, neuvažo­val jsem, jak docílit, aby vznikl nějaký abstrakt­nější pohyb. Pak jsem na jůtůbu uviděl nějaké video s Rie Nakajima. Tam jsem si všiml, že motorek použila jinak: jako impuls pro jiný typ pohybu. A pak samozřejmě ten Zimoun. U něho jsem si dokonce všiml detailu, jak má ty drátky na osičce přichycený. Dlouho jsem nechápal, co to může být za součástku, že tam jsou dva šroubky v kovové trubičce. Pak mi docvaklo, že ta součástka vlastně je v elektrikářský čokolád­ce. To pro mě byl obrovskej objev, to mi otevřelo tolik možností dělat obrovský věci!

MV: A všechen ten zvěřinec pohání tužková baterie?
PV: Ano, ty modelářské motorky jsou nasta­vené na určité rozpětí, ale fungují třeba už na jednu tužkovou baterii. Vlastně tam píšou, že se rozběhnou teprve od zapojení tří tužkovek, ale ve skutečnosti se roztočí už na jednu. Tužkové baterie mi jako zdroj energie a pohonu naprosto stačí: jsou celkem levné a vydrží dost dlouho, když je použiju na koncertě nebo pro natáčení na dokumentaci videa. Přemýšlel jsem sice občas, že zkusím použít i nějaké silnější a větší elektromotory, které by dokázaly roztřást třeba celou větev, vibrovat suchým stromem. Ale to by mohlo být celkem nebezpečné: jednak se to musí zapojit do sítě 220 nebo do autobaterie, ale taky takové silnější a hlubší vibrace můžou způsobit zhroucení budovy. Bylo by to něco jako zemětřesení. U nás v Loučné občas zemětřesení bylo. Někteří tamní lidi říkají, že jsem je vyvolal já. Jedno jsem zažil, když jsem spal. Když jsem se tím zvukem v noci probudil, cítil jsem takovej hlubokej, nízkofrekvenční zvuk. Pak o tom mlu­vili v rádiu a v televizi.

MV: Jak se tvoje samohyby otáčejí, vedle těch pravidelných cviků a úkonů jsou jako hudební nástroje, jako perkuse, co vydávají polyrytmy. Často docela složité a nečekané.
PV: Tu možnost jsem pro sebe objevil, teprve jak jsem vyřešil problém s těmi drátky. Díky technice připevnění drátku k motorkům, a taky jak to celé pomocí kamenů upevnit, zaaretovat k podlaze. Drátenictví mi otevřelo cestu k nejrůznějším inovacím a experimen­tům. Co se s tím všechno dá udělat a podnikat, objevuju teprve poslední dobou. Na drátkách je připevněna třeba nějaká kulička, která – jak ten drát připevněný k točícímu se elektromo­torku sebou vrtí a pohybuje se – do něčeho ťuká, nebo na něco škrabe a třese se. Někdy naprosto nepravidelně, chaoticky, abstraktně. To mě vlastně na těch mých věcech zajímá úplně nejvíc. Ta jejich neodhadnutelnost, neče­kanost, nevypočitatelnost, nepravidlenost. Jak k těm rotujícím drátkům na dosah přistavuju různé předměty, tak se sice původně pravidel­ný rytmus pokouším porušit a rozbít, ale ono to nakonec začne hrát jinak a vzniká to skoro samovolně. To se mi na tom líbí nejvíc.

MV: Ty cyklické, náhodné, komplikované, nepravidelné rytmy a algoritmy a kruhové, vzá­jemně se prolínající a vrstvící pohyby a melo­dické linie, které kinetické skulptury vydávají, mi připomínají minimalistické a postminimalis­tické přístupy autorů, jako je například Arnold Dreyblatt a jeho Orchestra of Excited Strings, hudební instalace Paula Panhuysena a nahráv­ky Maciunas Ensemble nebo Zimounova totální zvuková prostředí. Poslouchal jsi to někdy? Nebo ses tu inspiroval hlavně tím, co dělají Riu Nakajima a Pierre Berthet?
PV: Mě u těch strojků zajímá hlavně jejich technická stránka. Jejich hudební řeč je vlastně projev jejich vlastní anatomie a vzorců jejich chování. Protože jejich životní principy jsou za­ložené na tom, že se točí a třesou, že do něčeho přitom drnkají, cinkají a ťukají. Z toho nakonec vzniká něco zvukového, něco jako hudba. Jde tady o něco jiného, než co mě zajímá třeba v hudbě. I když tam taky používám různé dět­ské, zdánlivě jednoduché a naivní přístupy a po­stupy. Když třeba jdou děti venku kolem plotu, rády klackem po tom plotu přejíždějí, nebo po zábradlí, hrajou na něj. Je to vlastně hodně zajímavé: nejen že to často zní dost pěkně, ale rozezní to a upozorní na něco, co vlastně ani ne­vidíme, protože jsme si na to zvykli: na železnou zábranu, na tu hranici, která odděluje soukromý a veřejný prostor. Něco vám při tom může dojít: třeba že ve městě je hodně, nebo málo takových fyzických bariér, určených na to, aby chodcům zabránily někam vejít, vstoupit.

Ptal se Miloš Vojtěchovský, který s Petrem Válkem připravil výstavu v Igloo.

květen 2023 / rozhovor proběhl v březnu 2023