sbírka nových médií

Vítková Lucie
Vlněný kabát a sukně (partitura pro trombón 1), 2017
Vítková Lucie
Vlněný kabát a sukně (partitura pro křídlovku 1), 2017
Vítková Lucie
Vlněný kabát a sukně (partitura pro pochodový činel 1), 2017
Vítková Lucie
Vlněný kabát a sukně (partitura pro pochodový činel 2), 2017
1
4

Umění nových médií je široce definovaná oblast, kam se obvykle zařazuje umění zhruba od šedesátých let dvacátého století, propojující tvůrčí a kritické využívání aktuálních technologií s novou uměleckou citlivostí. Počátky novomediálního umění jsou ale nacházeny již v avantgardním umění počátku století: v kinetickém umění, světelných objektech a instalacích či avantgardních filmech. Na tyto rané pokusy navazují tvůrci analogového a později digitálního videa, multimediální projekty využívající kombinace projekcí, zvuků a divadelní akce, satelitní a telekomunikační umění, různé způsoby počítačového zobrazování. Od devadesátých let se rozvíjí oblast internetového umění, tvůrci zapojují technologii virtuální reality, experimentují s různými formami interaktivity, přetvářejí počítačové hry. V posledních letech se pak v umění objevují bio- a nejnověji i nano-technologie.
Sbírka nových médií se zaměří zejména na umění pohyblivého obrazu a zvukové umění od 90. let 20. století, výběrově budou zastoupena starší díla. Zpočátku se budeme soustředit především na jednokanálová díla tvůrců působících u nás, v plánu je postupné rozšiřování sbírky na oblast střední a východní Evropy. Postupně lze dle možností uvažovat i o rozšíření o další oblasti (video instalace, interaktivní díla, net art, software art, bioart ad.), vyžadující náročnější technické a prostorové zázemí. 

I. Audiovize – pohyblivý obraz

Vedle několika pionýrů videoumění spojených s českým prostředím (Radek Pilař, Petr Skala, Woody Vasulka) a ranějších záznamů z akcí (jako jsou např. filmy Vladimíra Havlíka z 80. let) se budeme soustředit na střední a mladší generaci umělců pracujících s videem. Tato skupina je velmi rozmanitá. Nejedná se o umělce pohybující se výhradně v oblasti nových médií (jako např. Michael Bielický, Stanislav Zippe či Federico Díaz). Práce s videem je často rozšířením jejich tvorby v jiných oblastech jako je malba (hrané filmy Michala Pěchoučka, animace Josefa Bolfa) či instalace (animace Pavla Ryšky). Početná je umělců, pro něž je video médiem používaným k záznamu performancí (Martin Zet, Jiří Černický, Jiří Surůvka, Miloš Šejn či Tomáš Ruller, z mladších Jan Pfeiffer, Eva Jiřička, Sláva Sobotovičová, Pavla Sceranková, či Vladimír Turner), často se silným aktivistickým a společenskokritickým zaměřením (což je příklad Tamary Moyzes). Další umělci pracují s žánrem galerijních videoinstalací (Milena Dopitová, Ján Mančuška či Jakub Nepraš), jichž jsou jednokanálová videa součástí. Důležitá je i skupina tvůrců konceptuálních videí, jež často odkazují k dalším médiím jako film či architektura (Zbyněk Baladrán, Matěj Smetana, David Možný). Zejména mladší generace využívá video k tvorbě specifického vyprávění, které je často autobiografické či má dokumentární prvky (Radim Labuda, Mark Ther, nebo Tereza Sochorová). V posledních letech se objevují umělci využívající nejrůznější softwary k tvorbě experimentálních audiovizuálních obrazů a instalací (Filip Cenek, Michal Kindernay, Kryštof Pešek, Klára Doležálková či Vilém Novák).

II. Zvukové umění (sound art)

Stále početnější skupina umělců se věnuje i tvorbě zvukového umění, jež je často prezentované v galerijním prostoru v podobě vícekanálových instalací. Mohou mít podobu „rozhlasových her“, vizuálních experimentů s vlastními, vyrobenými či upravenými, nástroji, či různě upravovaných terénních nahrávek (např. Stanislav Abrahám, Johana Švarcová, Georgij Bagdasarov, Jez riley French, Tomáš Procházka, Martin Janíček, Jaroslav Kořán, Hana Železná, Richard Loskot, Jan Šerých a další).

III. Dokumentace a rozhovory

Doplňující součástí sbírky bude také audiovizuální dokumentace výstav a dalších akcí v galerii či rozhovory s vystavujícími umělci.

Prezentace sbírky

Pro sbírku je vhodné zřídit „online katalog“ – prezentační prostor na stránkách galerie, který by kromě základních informací o jednotlivých dílech obsahoval i krátké ukázky děl. Kromě toho budou informace o sbírkových dílech ukládány do katalogu DEMUS (který bude ovšem třeba přizpůsobit požadavkům, jež tato díla kladou na metadata, tj. data o datech sloužící k vyhledávání).

V knihovně by mohla být prezenční studovna sbírky, kde by bylo možné díla studovat na počítači. (Zároveň by bylo dobré průběžně rozšiřovat knihovní kolekci také o vydávaná DVD, která by tvořila rozšiřující dokumentační materiál sbírky nových médií.)

Díla ze sbírky lze také pravidelně prezentovat ve speciálním prostoru galerie (jako projekce na stěnu či na ploché obrazovce, se zvukem do sluchátek). Plánováno je zřízení „zvukové galerie“ ve sklepním prostoru (tzv. Lapidárium), doplňující stávající sbírku hmatového sochařství.

„Depozitář“

Jednokanálová sbírková díla budou uchovávána na harddisku (vždy se záložní variantou), případně na DVD nosičích (ve dvou kopiích). Uchovávání na harddisku se jeví jako lepší řešení, přičemž DVD lze používat jako záložní – výstavní – formát.

Archivace

Vzhledem k rychlému zastarávání formátů (některá díla z historického období videoartu 60. let a 70. let, uchovávaná např. na videokazetách formátu U-matic či VHS; ale i některá starší DVD, již dnes nelze přehrát, nebo jen s obtížemi), je nutná pravidelná aktualizace co se týče nosičů i programů.

V případě jiných než jednokanálových děl je situace ještě složitější, neboť často je neoddělitelnou součástí díla např. určitý typ televizního přístroje, který je dnes zastaralý, ačkoliv v době vzniku díla byl běžným standardem, či počítačový program, který již nelze na běžném počítači spustit. Jedná se relativně novou oblast sbírkové činnosti, která se rozvíjí a dosud čeká na patřičné definování.