Asi před šesti lety jsem město navštívila se svými syny a pamatuji se, že nás nadchlo svojí malebností, historickým centrem a hlavně muzeem gobelínů. Když jsem vybírala další město, kam se jet s galerijními dětmi podívat, Jindřichův Hradec byl na seznamu favoritů. Navíc mě mile překvapilo, že je nově v Domě gobelínů možné navštívit výtvarný workshop. Hned jsem tedy kontaktovala lektorku, abychom společně domluvily termín naší návštěvy. Začala jsem pátrat, jaké další místo ve městě ještě můžeme s dětmi navštívit a zjistila, že nabídka je nečekaně pestrá.
Cesta vlakem do Jindřichova Hradce má tu výhodu, že je od nás z Jihlavy bez přestupu. Na místním nádraží je toaleta a do centra se pěšky dostanete za chvilku. V jeho blízkosti jsou navíc všechny pro nás důležité instituce. Nejprve jsme se zašli podívat k Domu gobelínů a zámku, který nás také lákal k návštěvě, ale v době, kdy ve městě budeme, je již zavřený. Prozkoumali jsme alespoň jeho okolí a vydali se směrem k Muzeu fotografie, které jsme s dětmi chtěli také navštívit. Prošli jsme si celou bývalou jezuitskou kolej, ve které muzeum sídlí, prohlédli si výstavy, nádvoří i zahradu. Následně jsme objevili 15. poledník, obešli kostel Nanebevzetí Panny Marie a vlastně náhodou narazili na budovu Muzea Jindřichohradecka, která se pro změnu nachází v jezuitském semináři. I tato kulturní instituce byla na našem seznamu. Nebo spíš vyhlášené Krýzovy mechanické jesličky, jež se v muzeu nacházejí. Od paní pokladní jsme se dozvěděli, že vstupné platí do celého objektu muzea a jesličky se spouštějí vždy po půl hodině, takže jsme se rozhodli projít si ho celé. A dobře jsme udělali. Zaujala nás jak expozice Emy Destinové, Jihočeské betlémy, Lékárna ale také výstava výtvarníka Vladimíra Holuba. Nakonec jsme si museli hlídat čas, abychom nepropásli pohyb slavných Krýzových jesliček. Po prohlídce muzea jsme se s Janou shodly, že tři instituce není možné za jednu návštěvu města stihnout, a tak si necháme Muzeum fotografie na příště.
Z Muzea Jindřichohradecka jsme se ještě vydali k fontáně svatého Floriána, která je vizuálním lákadlem pro návštěvníky města. Zjistili jsme, že funguje vždy v celou hodinu a my přišli chvilku po dvanácté, takže jsme její projekci neviděli. To nám ale nevadilo, třeba se nám podaří prohlédnout si ji s dětmi. Posledním bodem našeho putování bylo dát si někde po cestě dobrou kávu. I to se nám podařilo! Naše mise se uzavřela na vlakovém nádraží, odkud jsme se rychlíkem vydali zpět do Jihlavy.
Věřím, že výlet s dětmi bude stejně úspěšný jako naše průzkumná cesta!
Pavlína Pitrová, 1. 11. 2024
