(Ne)poučitelný autodidakt
(Ne)poučitelný autodidakt
Vista Mars; 2017–2019 /někdy publikován pod pracovním názvem mPOD (příbytek pro Mars)/
obytný modul pro Mars ve veřejném prostoru v administrativním areálu Rustonka s 360° videoprojekcí skutečné krajiny planety Mars (převzato z NASA); dural aluminiová konstrukce a plášť, polyuretanová izolace, pryž, ocel, LED videostěna, videoprojekce; 960<1120 cm, v 740 cm; Praha 8. Zdroj: jiriprihoda.cz

Rozhovor se sochařem, (architektem)* a grafikem Jiřím Příhodou 

S Jiřím Příhodou jsme se setkali v jihlavské galerii, když připravoval vizuální styl výstavy Adrieny Šimotové a Jiřího Johna. Následovala pracovní korespondence a komunikace po mailu (grafika pro jihlavskou výstavu vznikala za Atlantikem). Náročný výstavní projekt přerušila první protipandemická opatření. Situace se od jara roku 2020 změnila i nezměnila. Korespondence též probíhá mezi dvěma kontinenty s tím rozdílem, že Jiří Příhoda tráví již rok v lock-downu, jak se již vžilo říkat i v českých zemích. „Nyní mám větší obavy o vás doma“, píše Jiří Příhoda v jednom z březnových e-mailů „co se to tam proboha děje?“ Světová média reflektují právě kulminující epidemiologickou situaci v naší zemi.


 

Narodil jste se v Jihlavě, zázemí jste našel v Lubné, malé obci nedaleko Poličky. Nyní žijete tisíce kilometrů daleko, v Austinu, ve státě Texas. Jak se proměňuje váš vztah k české republice či k rodnému kraji?

Nijak, rodný kraj nebo národnost si stejně jako rodiče nemůžete vybrat a jsme s nimi po celý život spojeni, když ne emotivním poutem, tak místem narození v pase. I přesto, že jsme tak malí, bezvýznamní, rozmazlení, namyšlení a málo vzdělaní, tak se budu nadosmrti rád vracet, pokud na stará kolena v Čechách nezůstanu, protože ta větší polovina lidí doma je rozumná, šikovná, nadaná. Vzhledem k tomu, jak nic moc vlastně nemáme, tak jsme neuvěřitelně kulturní. Současná těžká doba pandemie, vlna populismu a náš naivní způsob používání sociálních medií přehnaně stáčí pozornost na tu menší – jednodušší půlku, jak v celé společnosti, tak v nás.

Ráda se ptám na nějaký první, iniciační moment, vzpomínku, kterou z dnešního pohledu vnímáte jako klíčovou pro vaši tvorbu či vůbec životní příklon k výtvarnému umění či architektuře. Vybaví se vám například nějaké setkání ať už s nějakou osobností, s uměleckým dílem, či nějaký váš počin, který vás nasměroval?

Můj strýc – nedělní krajino malíř a velmi pozitivní reakce malířky paní Míly Doleželové, které někdo mé krajinomalby ze základní školy ukázal a tlumočil mi její reakce.

V rozhovoru pro Atelierforart.cz jste zmínil svůj zážitek s STB, kterou „zaujaly“ vaše akce realizované v lese. Jak tyto počiny pronikly na veřejnost a jak jste konec osmdesátých let prožíval?

Celé toto období vyvrcholilo na přelomu roku 1988 a 89 – dočasný sochařský park pod hradem Roštejn, který jsem celý udělal naprosto anonymně, byl dokončen a začínalo tam být živo. Na jedné z mých prací jsem našel cedulku s výzvou, abych se zastavil za kastelánem hradu, panem Hoškem a vysvětlil mu, co to má znamenat. Přes známé jsem zjistil, že je to bývalý Chartista, tak jsem se odvážil za ním jednoho sychravého večera zastavit a on mi vyprávěl humorné historky o tom, jak na něj „zaklekli“ esembáci, snad i tajnej. Musel s nimi jít do lesa a ukázat jim ty moje kreace. Oni nadávali, co to je za kraviny a že až toho feťáka chytnou, tak s ním pořádně zatočí. Celé to prasklo, protože někdo z místních vesničanů nahlásil v roce 88 na policii, že se okolo našly použité injekční stříkačky. Já tam však nikdy nikoho, vyjma houbařů a hajného nepotkal… Měl jsem asi víc štěstí než rozumu, že mě tenkráte nechytli. V letech 86 a 87 jsem tam načerno jezdil – coby vojín základní vojenské služby na „opušťáky“, ale v civilu, a kdyby mě načapali, nebo bych se musel legitimovat fízlům (občanka a pas po dobu základní vojenské služby byly zabaveny), tak jdu do basy. I po vojně v 88. a na začátku 89. to bylo blízko, z Fomy mi přestaly chodit vyvolávané diapozitivy (filmy zakoupené od české Fomy se v té době musely posílat poštou do Fomy na vyvolání) nafocených objektů v parku. V mém tehdejším zaměstnání v Jihlavě, v Kulturním středisku, se to také hrotilo mezi mladšími a komančema. Naštěstí můj táta byl komanč a kádrovák ve větší fabrice, tak jim to trvalo déle, než kdyby byl disident. Před 17. 11. se jim to sypalo na více frontách, tak to nestíhali a potom události dostaly úplně jiný spád. V létě 89 jsem věděl, že když mě v mém lese chytnou, tak bude zle. V létě 90 jsem byl asistentem Ivana Kafky na Salcburské letní Akademii, chodil s holkou z Kolumbie. Na podzim 90, místo toho abych zařezával na AVU, kam jsem se po pěti letech konečně dostal ke Kolíbalovi, který si mě vybral právě na základě těm mých kreací pod Roštejnem, jsem na dva měsíce zmizel do Španělska za tou Kolumbijkou. Cestou tam jsem viděl poprvé na vlastní oči prvotřídní výstavu amerického minimalismu v Paříži, propadl jsem kouzlu Barcelony, v biskajském zálivu Katalánie obdivoval monumentální objekty od Chillidy a v Madridu mi vyrazil dech Velasquez. A to byl jenom skromný začátek toho, co další roky následovalo

Vaše práce se dá označit za architektonickou i sochařskou, své projekty propojujete s videoartem, podílíte se na architektuře, organizaci výstav… Jak se vpravujete do těchto svých různých rolí? A má to vše něco společného s grafickým designem? Krom toho, že Vám QuarkExpres poskytoval platformu pro technické výkresy? Jak se vzájemně obohacují tyto různé tvůrčí činnosti?

Zde mě hodně ovlivnilo středoškolské vzdělání na Hollarce v Praze, které pokrývalo vše od tradičního kreslení, grafiku a grafické techniky, malbu, grafický design, základy deskriptivního architektonického kreslení, modelování, odlévání a fotografování. To, že mě nevzali na AVU, přesto že jsem se poctivě dva roky připravoval v duchu velmi tradičním a dopracoval se k slušné řemeslné kvalitě `a la staří mistři, mě hodně ranilo. Mělo to i praktické implikace – musel jsem na vojnu. Protože jsem byl ale na Hollarce, kam přišli do mého maturitního ročníku dva lampasáci a hledali fotografa a grafika do armádního střediska vrcholového sportu – Dukla Praha, něco mi intuitivně radilo, abych si s nimi plácnul, přesto, že mě tehdy, co by punkerovi, nebylo nic vzdálenějšího... Jaká to byla výhra, mi došlo, když nás na úvod – základní přípravu, vrzli do tankového pluku v Čáslavi. Byl to z jejich strany záměr, aby naše zhýčkané vrcholové sportovce varovali, že když nebudou dobří a zařezávat, tak je čeká brutální „bigošárna“ o které nemá moc cenu vyprávět lidem, kteří ji nezažili na vlastní kůži. Já obklopen veslaři, cyklisty, střelci a fotbalisty prošel bez úhony do samoty své foto-laboratoře v Praze Pod Juliskou a musel každý den dělat 14 hodin, ale z toho mi někdy zbylo až několik hodin na moji práci a volné víkendy v soustředěném klidu. Tam se mi široko rozprostřené vzdělání hodilo. Naučil jsem se fotografovat se vším technickým zázemím k tomu potřebným – do dnes si většinu svých prací fotím sám. Vedle toho jsem dělal grafiku, sice v době předpočítačové, a to mi také zůstalo do teď a dává to mi svobodu v mé práci, že si mohu vydělat na živobytí, když to nejde s uměním. No, a když jsem načerno utíkal z kasáren na víkendy do svého lesa, tak jsem se naučil zvládat stres a nepanikařit, a asi získal i jistý stupeň odvahy jít do věcí, než co bych měl jako student AVU, po hospodách vysedávající s kumpány. Bylo také dobré, že z vyprávění našich úspěšných sportovců o jejich cestách po celém světě jsem začal tušit, že svět je větší, než se zpoza našich vysočinských kopečků zdálo.

Devadesátá léta bez cenzury filmů v našich kinech a společný život s americkou manželkou, která za mnou do Prahy v devadesátém třetím roku přijela z Hollywoodu v Los Angeles, mi otevřel svět filmu, který považuji za současný skutečný ekvivalent středověkým malířským hutím světoznámých mistrů, vy-malovávajících kostely úžasnými freskami, či naplňující obrazárny královských paláců.

Patnáct let kariéry co by grafika architektonického časopisu Stavba od konce roku 1999 mi dalo takovou znalost architektury, že ze svých prostorových instalací jsem mohl vykročit k architektuře samotné. Znovu si vás dovolím opravit, za architekta se nepovažuji, ale pokud někdo nazývá některé mé práce architekturou, tak nejsem proti.

Pozor ale – to, že dělám v tolika oborech, je ošidné a člověk se musí hlídat, aby si vybral jen ten, ve kterém je doopravdy nejlepší. Díky své nesoustředěnosti jsem udělal hodně hrubých chyb, které zapříčinily, že budu hrát do konce svého života jako umělec už jen třetí, ve výjimečných momentech jen druhou ligu – abych zůstal u té sportovní terminologie své vojny... Na druhou stranu představa, že bych se prudil na Akademii čtyři roky pod Hánou u Čepeláka, ke kterému jsem se hlásil, no nevím, zda bych nyní nehrál ještě o ligu níže.

Na Akademii výtvarných umění v Praze jste od roku 2005 deset let učil. Jaký význam přisuzujete škole a jak se Vaše koncepce výuky odlišovala od Stanislava Kolíbala nebo Aleše Veselého, u kterých jste studoval?

Pan Kolíbal zkoušel učit jako pan profesor, tedy jako autorita se svým rigorozním programem, který je trochu ošidný, že pokud student/ka sleduje příliš zodpovědně, tak začne myslet/tvořit jako jeho učitel. Pan Veselý naopak dával všem naprostou volnost a nechal své studenty zápolit se sebou samými. Já jako nepoučitelný autodidakt, jsem spíše ocenil postup Aleše Veselého, po němž jsem v roce 2005 za určitých procesních rozpaků školu na AVU převzal v profesorské pozici. Pokračoval jsem v jeho přístupu, ale na rozdíl od Aleše jsem to studentům neustále připomínal, že je jen na nich a více jsem jim do toho mluvil – jak si myslím, že by to bylo lepší a více tlačil na nezbytnou nutnost znalosti teorie, všeho od daleké historie po úplně současné trendy. Mám neustále pochyby, který z přístupů je lepší. Zde v USA mě učit vůbec neláká, protože tady ty mé pochyby o způsobu přístupu nemůžete praktikovat na platících studentech a myslím si, že už nejsou ani možné v této době u nás. Jsem prostě dítě přechodné doby před a po 89. Universitní vzdělání je ale pro všechny kreativní obory naprosto základní nutnost, a nejjednodušší způsob, jak najít své místo na současné scéně, a to buď mimo ní, nebo v jejím centru.

Oslovily Vás v posledních letech nějaké architektonické či umělecké projekty?

Abych se přiznal, tak ne. Ale více jak rok jsem nebyl na žádné výstavě. Architekturu a umění musíte zažít fyzicky, zprostředkování médii, pokud ony samé nejsou vytvořeným dílem, to nemá moc smysl.

Co pro Vás tyto znamenají fenomény: „místo“ a „příbytek“?

Místo, coby pojem s širším záběrem než více abstraktní prostor, je pro mě jedním ze základních elementů od započetí mých aktivit přímo v přírodě na Vysočině v letech 1984 a 85. Později jsem si tímto termínem kategorizoval ty práce, které jsou ve veřejném prostoru, nejsou jenom uměním nebo jenom architekturou či designem. Vedle svého formosloví, geometrií, proporcemi a obsahem co by umělecké dílo, jsou to objekty, které mohou plnit určité sociální funkce, být používány jako galerie, místo pro přednášky, performativní čtení. Příbytky rovněž balancují na pomezí sochařsko-architektonického objektu, na rozdíl od místa však jeho potencionální funkce, jsou více směřovány pro jednotlivce, jsou zamýšleny více pro soukromé a individuální používání.

Nemohu se nezeptat na Archu, Vaše dílo, jehož „plavba“ započala v Praze na vaší samostatné výstavě v Trojském zámku a znovu se Vám ji podařilo zakotvit do naprosto odlišného prostředí, nedaleko silážní jámy v obci Lubná. Jak cesta Archy probíhala a jaké změny přinesla do svého nového kotviště?

Díky vyzvání k samostatné výstavě v GHMP, respektive jedné z jejich nejkrásnějších výstavních prostor – Trojskému zámku, jsem nabyl odvahu se dát do realizace dva roky starého projektu Archy, coby architektonické schránky velikosti protáhlého domku pro něco hodného přežití Potopy, ale spíše v nehmotné verzi. Dnes tuto realizaci nazývám Trinity archa. Ve svém přesném prostorovém středu měla kopii středového bodu fresky v hlavním sále zámku a tedy i budovy, na které je vyobrazen symbol Svaté trojice. Na rozdíl od hlavního sálu v Zámku si na fresku v Arše mohli lidé „sáhnout“.

Po výstavě si GHMP hrála s představou, že by Archa mohla na zámku někde v zahradě zůstat, ale jakmile se vše začalo počítat a domýšlet do detailů, tak se v GHMP lekli všech těch nákladů, k tomu se vztahujícím. Můj bývalý asistent Martin Hurych, soused ve vsi Lubná, u jednoho z našich obědů u nich doma během mého naříkání, kam dlouhý tirák s rozebranou Archou uskladním, nadhodil „tak jí dej k nám na zahradu…“. Tak začala odysea Archy z Troje do Lubné a díky tvůrčímu stipendiu z Ministerstva kultury jsme v říjnu 2017 otevřeli první výstavu v „kulturáku Archa“

Archa je tedy sama uměleckým dílem, které nabízí prostor pro umění. Toto plavidlo pak přivezlo do Lubné mimo jiné Entropu Davida Černého, díla Kryštofa Kintery, Aleny Kotzmanové, Kateřiny Vincourové, Václava Stratila, Jiřího Straky, Mileny Dopitové a dalších významných současných umělců. Vzpomínáte na nějaký umělecký projekt či projekty, které v jejích útrobách obzvláště zarezonovaly, a přinesly nějakou zvláštní zkušenost třeba samotným tvůrcům?

Ano, byly to skvělé dva a půl roku s projekty, které mě vyloženě potěšily. Veronika Bromová, Markéta Othová, Jiří Straka, Kateřina Vincourová, Krištof Kintera a Alena Kotzmannová udělali nové projekty přímo pro Archu. Vašek Stratil byl v režii spolku, tedy „mladých“ (Martina Hurycha a Evy Machové) mimo alternativaARCHA (není chyba – záměr jako jedno slovo), ale taky připravil projekt jen pro Archu. Milena Dopitová a David Černý mě nechali vybrat z jejich prací to, co jsem chtěl, a tak jsem se stal do jisté míry „kurátorem“. Myslím, že všechny projekty stály za to, a nemám žádný, který bych vyzvedával nad ostatní. Byla to pro mě cenná zkušenost, snad i pro místní. Bohužel dvojroční výpadek programu, nedostatek financí a nemožnost péče o objekt samotný kvůli pandemii celý tento projekt ve stávající podobě ukončily. Archa je přeci jenom více maketou, ne architekturou, která by přežila drsné Vysočinské počasí. Míra poškození objektu je taková, že nebudu moci pokračovat v tomto roce ve svém programu a jakmile se dostanu domů, tak musíme rozhodnout, jak s „Kulturákem“ dále.

K Arše jsem se vrátil i v poslední fázi svého dlouhého Covidového pobytu zde v Texase, respektive k 1:1 maketě její části, kde má špici situovanou k zemi – ideálně vodě. Chci udělat ještě ocelovou – monolitickou verzi, která by mě přežila, pokud na to seženu prostředky. S tou mám plány v alternativaARCHA pokračovat, pokud možno s projekty o kategorii výše.

Pracujete v USA, v Číně, Evropě… Cestujete a přemisťujete se lehce?

„Přemisťovat se lehce“ je nyní na pár let tabu. Kolem 25 ledna minulého roku během večeře s Číňankou, která má své muzeum v Pekingu a českého manžela, jsme se dohodli, že se vrátíme k rozpracovaným projektům v Číně, které jsem musel kvůli dokončování Visty v Praze odložit. Já si ten samý večer zabukoval letenku do Pekingu, že se tam na otočku zastavím v druhé půlce února, před tím, než se budu v prvních dnech března vracet do Texasu. Během týdne s narůstajícími počty infikovaných ve Wuhanu z týdenní „otočky“ do Pekingu nic nebylo, celá Čína se neprodyšně uzavřela. Byl jsem rád, že jsem se pár dní před uzávěrou létání mezi EU a USA stačil vrátit k rodině. Mám temné obavy, že až tento sborník budete mít vytištěn v ruce, tak já ještě budu dřepět v Texase 16 měsíců na jednom místě (pozn.: rozhovor vznikal pro sborník (z) Vysočiny umění, období počítáno do dubna 2021). To vše po dekádě, kdy 10 mezikontinentálních zpátečních letů za rok bylo běžné – tedy téměř dva interkontinentální lety měsíčně. Mám pocit, že tato doba je pro mě nenávratně pryč. Je nutno si přiznat, že je to dost únavné, jedno, jestli máte $ na byznys třídu, nebo jen nejlevnější ekonomickou. Patnáctihodinový let mezi Los Angeles a Kantonem je prostě náročný, ještě náročnější jsou ty časové posuny mezi lokacemi, ve kterých se přemisťujete. Odlétáte z výše zmíněného Kantonu ve 14.00 odpoledne a dorazíte do Los Angeles ten samý den ve 12.00, tedy o dvě hodiny dříve, než jste odlétal a noc má 3 hodiny.
Mezi administrativními budovami na pražské Rustonce vyrostl mezi lety 2017–2019 příbytek pro Mars, který jste nazval mPOD. Je to „živý“ objekt, jehož inspirace vzešla z reality show; použil jste led displeje ve veřejném prostoru. Jak podle Vás nyní objekt „funguje“?

Během dvouleté realizace projektu pro Rustonku se koncepce původního pojetí posunula trochu jinam. Realizaci jsme nakonec přejmenovali na Vistu Mars. Původní smysl latinského slova Vista je nejenom cesta, ale i vyhlídka a abychom si vyhlídku užili, tak se musíme na své cestě pozastavit. Takže můj rotující, své okolí zrcadlící objekt není příbytkem, spíše místem zastavení, vyhlídkou na sice pustou a prázdnou krajinu Marsu, ale svou skutečnou přítomností někde miliony kilometrů ztracenou v temném prostoru, a přesto stejným sluncem jako naše země osvětlenou krajinou, je pro mě dost naléhavou výzvou. Při civění na tuto pustou realitu Marsu jsem přesvědčen, že všude okolo nás ve velkém vesmíru je život, jen ta proporce vzdáleností a času je nehumánní. Stejný pohled do krajiny Marsu je i uvnitř objektu a jeho interiér je uzpůsoben pro prezentaci, přednášku či setkání až dvaceti lidí. Před pandemií jsem v něm plánoval pořádat svůj program, čekal jsem jen na povolení od vlastníka. Vlastník plánoval vnitřní prostor pronajímat, či v něm pořádat své akce. To vše asi nyní ustalo, okolní administrativní budovy jsou prý používány jen z 10% své kapacity.

Z čeho vycházíte při určování velikosti, měřítka objektu? Vycházíte z lidské figury, z okolí?

Zde se držím klasické definice sochařství od jeho počátků – vše odvozeno z našeho lidského těla, které je středobodem jakékoliv hmotné proporce a velikosti. To, co je pro plynutí času přítomnost jako středobod mezi minulým a budoucím, to pro plynutí měřítka od nejmenšího po největší je naše tělo.

V roce 2019 jsme měli na půdě humpolecké 8smičky možnost vidět fascinující závěr architektonické koncepce výstavy v podobě recyklovaného kovového objektu krmného sila, tvořícího prostředí pro Želivskou monstranci. Podělil byste se o myšlenky a zážitky, které provázely tento počin?

Z této „menší“ práce jsem měl velkou radost a snad se i podle reakcí, co se ke mně dostaly, povedla. Jak to bývá zvykem, když se dlouhou dobu moříte s něčím „velkým a náročným“ (Vista Mars), tak potom nečekaná nabídka a její rychlá bezprostřední realizace a okolnosti, vedou k lehce načrtnuté realizaci, kterou pohnete některé návštěvníky k slzám – a co může být lepším oceněním…

Tuto realizaci považuji za svoji druhou instalační interpretaci. Ta první byla s artefakty – sochami Anny Hulačové v roce 2015 v Hunt Kastner galerii v Praze. Tato druhá s artefaktem, který není mým dílem a ani uměleckým objektem, ale se silným kontextem svého vzniku a svého smyslu, a to mě inspirovalo k celému projektu. To v jakém kontextu byla Monstrance vytvořena, mě vedlo vytvořit „kapličku“ pro ní v rámci výstavy, kterou jsem dělal jako architekt a co bylo zadáním ze strany kurátorů výstavy. Tak jako Monstrance byla udělána ze sklenice od okurky a plechovek od marmelády, protože nic jiného mnichům zavřeným v komunistickém lágru 50 let nebylo k dispozici, tak moje kaple byla udělána z vyhozených sil – nádrží na krmné směsi, které našel M. Hurych za tou silážní jámou, u které stojí Archa, a které jsou z té nejbrutálnější periody „zemědělsko-živočišné výroby“ gulášových 70 a 80 let.

V loňském roce jste vytvořil biblio-pavilon jako místo úniku před počítačem „a ponoření se do paralelní reality tištěného média“, jak uvedl server designboom.com. Můžete popsat vznik a výrobu této vaší zatím poslední (?) realizace?

Už ne poslední, zrovna jsem dokončil jeviště pro rodinná divadelní představení, pro hraní bez diváků během lock-downu a při čekání na vakcínu. Pracovní název „2021: A Time Odyssey“ a snad se mi to podaří publikovat. Obě tyto práce jsou jakýmsi vedlejším produktem maket v reálné velikosti mých budoucích výstavních projektů či projektů pro veřejné prostory – místa, které si zde stavím. Jakmile si na nich vyzkouším a ověřím to, co třeba, abych si byl jist, že to bude stát za ty později vyložené prostředky, tak mě poté baví variovat, dále makety předělávat dle toho, co mě při jejich realizacích nového napadlo i na základě interakcí lidí, kteří je viděli, ať už v reálu nebo jen v mediích, a které jsou pro mě důležité. Pro tyto transformované makety je důležité, že jsou více méně udělány ručně, respektive ručním elektrickým nářadím a postaveny jenom mnou samotným. V případě Biblio Pavilonu jsem však měl přípravu z 3D modelovacího software, přeci jenom negativní tvar barokní šroubovice alias geometrie spirálovitě rotující koule je náročný na ruční kreslení.

Pandemie onemocnění Covid19 změnila mnoho z našich představ a plánů. Jak tento čas zapůsobil na Vás? Co odnesl, co Vám přinesl?

Pro mě osobně nastalo a dále nastane mnoho změn. Přišel jsem po 31 letech o svůj ateliér v Praze a nemám ve svých 55 letech kde v Praze složit hlavu a žádné zázemí. Pravděpodobně v době, kdy se dostane tento sborník do rukou čtenářům na Vysočině, tak budu naplno v procesu stěhování se po 10 letech života z Texasu do Nového Mexika, jmenovitě do jeho největšího města Albuquerque. Jak již výše zmíněno, už asi nebudu mít sil na tak intenzivní cestování za prací jako do roku 2019. Nemožnost cestovat mě ale připravuje o práci a prostředky k životu a na nová díla. Obávám se o sociální život svých děti (15, 13 let), které jsou již více jak rok zavřeny doma bez svých spolužáků a učitelů a všeho z toho dalšího vyplývající. Nejsem filozof či sociolog, abych uměl odhadnout a již nyní hodnotit, co tato pandemie v hlubších rovinách ovlivní a v delších časových horizontech způsobí. Ale narůstá můj strach o Evropu, o její soudržnost a její schopnost obstát oproti monstrózní Číně a tvrdé Americe. Pokud se tady v USA za 4 roky vrátí trumpističtí republikáni k moci, tak bude zle i tady – 4 roky s Trupem byly jako nějaká děsivá noční můra. Kdo ví, zda pandemie není vlastně prvním jasným zviditelněním a varováním před probíhajícím úpadkem euro-americké civilizace a její globální dominance, a to i laikům jako jsem já.

Co vás čeká, na co se těšíte?

Samozřejmě se moc těším, až skončí pandemie, budeme se moci vrátit zpět k plnému sociálnímu životu, cestování za prací a až se uvidím se všemi mě blízkými a drahými bytostmi doma v Čechách. Čeká mě samostatná výstava V Rudolfinu v příštím roce, tak jdu raději pracovat, abych to dal… 
Mockrát vám děkuji za váš čas a za rozhovor!


ptala se Ilona Staňková, březen–duben 2021


Performer, sochař (architekt, tvůrce video-artu)* a grafik Jiří Příhoda (26. 4. 1966 v Jihlavě) se po absolutoriu SOŠV (Hollarovo nám.) v Praze stal asistentem Ivana Kafky. V letech 1990–1996 studoval AVU u prof. Stanislava Kolíbala a prof. Aleše Veselého. Od r. 1992 se účastnil výstav tuzemských i zahraničních, o rok později již vystavoval samostatně. V roce 1997 získal cenu Jindřicha Chalupeckého, následovala tři pobytová stipendia v USA. Průběžně se věnoval také grafickým úpravám publikací a architektuře výstav. Realizací v logistickém areálu Písek získal čestné uznání Grand Prix Obce architektů za výtvarné dílo v architektuře. Poustevna instalovaná v Colloredo-Mansfeldském paláci mu v rámci přehlídky Designblok´14 Praha přinesla cenu šéfredaktorů designbloku. Od roku 2011 působí střídavě v Čechách a USA, přičemž se věnuje především tvorbě architektonických objektů.

*závorka dodatečně doplněna v souladu s autorovým vyjádřením 

Zdroje a literatura

Příhoda, J. (2002–2016). Jiří Příhoda. Získáno duben 2021, z Jiří Příhoda: http://jiriprihoda.cz/

Příhoda, J., & Azzarello, N. (13.. leden 2021). jiří příhoda sculpts spiraling treetop biblio-pavilion to escape the computer screen. z designboom: https://www.designboom.com/design/jiri-prihoda-biblio-pavilion-books-01-13-2021/

Příhoda, J., & Váchová, L. (23.. prosinec 2018). Jiří Příhoda: Žijeme nekonečnou sérii věčných teď. Načteno z atelierforart.cz: https://www.atelierforart.cz/jiri-prihoda-zijeme-nekonecnou-serii-vecnych-ted/

Příhoda, J., Juříková, M., Císař, K., & Nekvindová, T. (2019). Jiří Příhoda 25|25. Praha: Karel Kerlický – Kant.
 

 

Fotogalerie