◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆

B jako Brandl, Brno a Bludný les

V rámci profesního vzdělávání máme možnost navštěvovat výstavy ostatních kulturních institucí. V době uzavření naší galerie se s kolegyněmi Janou Jarošovou a kurátorkou Janou Bojanovskou snažíme využít pracovní čas k návštěvám výstav, které nás zajímají nebo nás nějakým způsobem oslovily. Vytvořili jsme si společný časový harmonogram, který postupně ladíme a doplňujeme podle toho, kdy jednotlivé výstavy začínají a končí, ale také podle naší další pracovní náplně. Na každý měsíc nám v uplynulém roce vycházela přibližně jedna cesta za uměním. V týmu JJP panuje všeobecná shoda, a tak je snadné se navzájem domluvit, což má i pozitivní vliv na atmosféru strávenou na cestách. 

Velice záhy přišla Jana (J) s myšlenkou udělat si v závěru roku vlastní žebříček TOP! výstav, které každou z nás nejvíc oslovily a napsat o nich článek na blog. Nejsem vystudovaná kunsthistorička ani kritička umění, a proto bude můj pohled pouze na laické a hlavně pocitové (a tělesné – vysvětlení níže) úrovni. 

Když jsem si v závěru roku uvědomila, že mám text napsat, došlo mi, že si na všechny shlédnuté výstavy ani nevzpomenu. Začala jsem pátrat v paměti… A mobilu, kam si fotografie některých děl z výstav ukládám… Hledání mě ale za chvilku přestalo bavit. Rozhodla jsem se proto, že nebudu psát o tom, jaká výstava pro mě byla nejlepší a které přiřadím první místo, ale napíši o těch, které v mé paměti zůstaly a musely mě tedy nějakým způsobem zaujmout či oslovit. A úplnou náhodou mají společného jmenovatele a to písmeno B.

V lednu jsme navštívili „výstavu roku“ pořádanou Národní galerií v Praze ve Valdštejnské jízdárně s názvem Petr Brand: Příběh bohéma. Upřímně, barokní období není mým z nejoblíbenějších, ale jméno Petra Brandla a možnost vidět jeho dílo na jednom místě se nedalo přejít bez povšimnutí. Navíc se o výstavě mluvilo úplně všude! Musím přiznat, že víc než samotné obrazy mě naprosto nadchnul audio průvodce, který návštěvníkům přiblížil jak osobnost malíře a jeho tvorbu, tak dobu ve které žil. Zaujala mě i důmyslná instalace děl na skleněných panelech, které vizuálně odlehčily výstavní prostor s množství rozměrných obrazů, potemnělé barevnosti i samotnému tématu. A oslovilo mě video, které se zabývalo restaurováním jednoho z Brandlových pláten. V živé paměti mi také bohužel zůstala hodinová fronta v mrazu u vstupu před Jízdárnou! Vymrzli jsme dost.

V listopadu, kdy už také nebylo nejtepleji, jsme se vydali do Domu umění města Brna, kde se konaly dvě výstavy, které jsme chtěli vidět. První s názvem Conditio Humana představovala celoživotní malířské i sochařské dílo Mariuse Kotrby. Uvědomila jsem si, jak moc výrazný a osobitý umělec to byl, i když vycházel z poměrně tradičních motivů, a jak se postupně stalo jeho dílo neodmyslitelnou součástí veřejného prostoru. Z výstavy, jejího pojetí a instalace jsem byla nadšená. Nakonec jsem měla možnost vidět ji ještě mezi vánočními svátky a vůbec mi to nevadilo! Druhou výstavou v Domě umění byla Tma, ze které si povídáme výtvarnice Maud Kotasové. Tvorbu Maud mám ráda pro její výtvarnou techniku – vyšívání do různých netradičních materiálů a také témata, kterým se věnuje. Cítit je ženská křehkost, která se prolíná s její sílou i robustností a neuvěřitelnou manuální zručností zároveň. 

Výstavu s názvem Bludný les, jejímž autorem je japonský umělec žijící v Praze Sota Sakuma v Bold Gallery, jsem navštívila bez holek, když jsem byla v září v Praze na edukačním semináři. Pohádkově snové příběhy, ve kterých se mísí jemnost, hravost a precizní práce, evokující díla J. Trnky, F. Skály, H. Bosche dohromady, byly jedním slovem dech beroucí! Pro mě osobně je tak Sota Sakuma objevem roku.

Při sestavování TOP! výstav se mi vybavila ještě jedna vzpomínka. A to na Nové realismy v Městské knihovně GHMP,  které pro mě byly naprosto objevné a v mnoha směrech poučné. Jsem ale extrémně zimomřivá a tato výstava pro mě zůstane spojená s neskutečnou zimou, která mi v rozsáhlé expozici byla. Naštěstí jsme ji navštívili v parném létě! Z výstavy jsem bohužel odešla předčasně, abych se zahřála na rozpálených lavičkách Mariánského náměstí. 

Je vidět, že hodnocení výstav výrazně ovlivňují prachobyčejné potřeby mého těla, konkrétně jeho teplota, a proto jsem nesmírně ráda, že nejsem kritičkou umění.

P.S.: Navíc se mi moc líbila výstava věnovaná tvorbě Jana Zrzavého Kdybych já byl krásný jako Dionýsos v 8smičce i výstava fotografií Evy Bystrianské v téže instituci. A postupně bych si vzpomněla i na další, ale myslím, že je tak akorát chvíle na to svůj TOP! výběr uzavřít. :-)

Pavlína Pitrová

◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆

V roce 2024 jsem měla možnost osobně navštívit celkem velké množství výstavních projektů. Nejspíš jsem měla i štěstí, protože nemohu říct, že bych viděla něco, co by se mně osobně vůbec nelíbilo, ale samozřejmě byly projekty, které mě zaujaly více, než jiné. :-)

Dlouze jsem přemýšlela, jakým způsobem se k mému osobnímu hodnocení těchto výstav postavit. Nabízely se různé možnosti – nejlepší desítka, nejlepší pětka, žebříček všech… ale jelikož jsem těch výstav, v porovnání s předchozími roky, viděla loni opravdu hodně, tak jsem se rozhodla vyzvednout pouze ty projekty, na které neustále vzpomínám, i několik měsíců po jejich návštěvě. Výstavní projekty, které ve mně zanechaly opravdu velký dojem. A ukázalo se, že takové výstavy byly dvě:

Marius Kotrba v Domě umění města Brna a Karel Malich v Gočárově galerii.

V první řadě musím zdůraznit, že nejsem odborný pracovník, v galerii působím na zcela jiné pozici, nemám vzdělání v oboru, nestudovala jsem dějiny umění. Jsem tedy laik, a umělce a umění poznávám postupně, obvykle často v rámci pracovních povinností.

A tak jsem i letos blíže poznala osobnost Karla Malicha. Na sociální sítě jsem totiž zpracovávala text vztahující se k jeho dílu Uviděl jsem to, které se nachází ve sbírkách naší galerie. Malichova tvorba mě naprosto učarovala. A tak bylo opravdu milým překvapením, když jsem zjistila, že ke konci roku bude Gočárova galerie blíže prezentovat jeho práce. Shodou okolností jsme se krátce po otevření výstavy s kolegyněmi účastnily sněmu Rady galerií, který se odehrával právě v Gočárově galerii, takže jsem měla příležitost tento výstavní projekt vidět. A zatímco v úvodu mé poznávací cesty Malichovou tvorbou jsem se zamilovala do jeho grafické práce ze sbírek OGV, tady mě naprosto uhranuly jeho nástěnné objekty a drátěné plastiky – na první pohled prosté, až všední, přesto ale velice působivé a silné emoce vyvolávající.

Druhý výstavní projekt, který ve mně zanechal hluboké dojmy, je věnován všestrannému umělci Mariu Kotrbovi. Před návštěvou výstavy Conditio humana v Domě umění města Brna pro mě byl Marius Kotrba spíše neznámý. O to ale větší objev! Hodně mě baví jeho zavalité postavy, ať už na plátně nebo formou soch, které působí trochu komicky, často navíc doplněny i relativně vtipným, doslovným názvem („Nese chlapy“, „Chlapi k sežrání“ nebo, moje oblíbená „Nestravitelná žena“). Na této výstavě mě navíc zaujala nejenom samotná autorova tvorba, ale i její celková instalace, za kterou pracovníkům Domu umění města Brna tleskám.

Jana Jarošová

◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆

Jak už bylo předznamenáno výše, navštívily jsme s kolegyněmi Janou a Pavlínou v loňském roce v rámci „rozšiřování našich kulturních obzorů“ hned několik českých galerií a tedy poměrně dost výstavních projektů, což samozřejmě vedlo k tomu, že jsme je chtě nechtě začaly porovnávat a hodnotit. Proč se tedy o naše postřehy nepodělit, a to jak mezi sebou, tak i s Vámi prostřednictvím našeho galerijního blogu, kde jsme již dříve o některých loňských výstavách bezprostředně po jejich zhlédnutí napsaly.

Jelikož holky byly rychlejší a měly své texty hotové již začátkem ledna, musela jsem se i já konečně přimět k zamyšlení, jak tento náš záměr pojmout. Nejprve jsem se rozhodla, že jejich texty nebudu předem číst, abych nebyla ovlivněna jejich pořadím. Uvědomila jsem si ale, že vlastně pravděpodobně jejich favority znám, protože jsme si vždy při návratu z těchto cest za uměním o našich pocitech nadšeně povídaly a zpáteční cesta nám tak rychleji ubíhala. Nakonec jsem si oba texty přečetla a myslím, že jsem udělala dobře, protože Vás takto ušetřím opakováním se toho, co již bylo řečeno. Pavlína napsala krásný a výstižný úvod o tom, jak to všechno vzniklo, já tedy již přejdu rovnou k jednotlivým mým výstavním favoritům. Holky zdůraznily, že nejsou studované v oboru dějin umění, což já sice jsem, ale chtěla bych se nyní podělit také spíše o své osobní postřehy, pocity a vzpomínky.

Od mých mladých let jsem tíhla spíše ke klasickému umění a to se nezměnilo ani v době mých studií na střední a vysoké škole. Miluju antiku, italskou renesanci, gotickou a barokní architekturu, francouzský impresionismus i českou krajinomalbu, proto asi nikoho, kdo mě zná, nepřekvapí, že na první místo jednoznačně řadím Petra Brandla v pražské Národní galerii.

Na výstavu jsme se dostaly až v jejím závěru, čímž jsme se bohužel nevyhnuly nekonečné frontě podobně umění chtivých návštěvníků a jen tak tak jsme nepřišly o omrznuté prsty na nohou i rukou, hřála nás snad jen vidina té nezapomenutelné krásy vrcholného barokního kumštu.

Předem jsem si řekla, že se nenechám ovlivnit všemi těmi reklamními billboardy v ulicích, ani reklamami ve sdělovacích prostředcích a na sociálních sítích, obávala jsem se, aby ta velká bublina záhy nepraskla, jak už to občas bývá. Musím ale před kolegy z NG smeknout… Kromě toho, že shromáždili opravdu ta nejlepší Brandlova díla, včetně monumentálních oltářních obrazů, působivá byla i netradiční instalace na skleněné panely. Ta vyvolávala dojem, jakoby obrazy levitovaly v prostoru. Efektní atmosféru pak dotvářelo i osvětlení a také možnost zhlédnutí animovaného filmu o malířově životě nebo využití skvěle a netradičně pojatého audio průvodce, čehož jsme využily a rozhodně nelitovaly. Ze sluchátek na nás totiž promlouval sám Petr Brandl, který nám, prostřednictvím hlasu herce Ondřeje Bauera mnohdy humorně přiblížil svůj životní příběh, skvěle zdramatizovaný autorem divadelních her René Levinským. Mohly jsme se tak ponořit do pestrého světa tohoto bohémského umělce a seznámit se nejen s jeho tvorbou, ale i pohnutým a nevázaným životem. Nechyběly samozřejmě ani přehledné a podrobné popisky jednotlivých obrazů obsahující například různé zajímavosti a okolnosti, za jakých díla vznikala nebo dokument o restaurování Brandlova největšího plátna. Zkrátka opravdový zážitek…

Další zajímavou výstavou, kterou jsem si nenechala ujít hned dvakrát – což mluví samo za sebe, byla velká retrospektivní výstava Maria Kotrby v brněnském Domě umění. Na výstavu jsem se také velmi těšila, protože práce tohoto sochaře na mě udělala nezapomenutelný dojem již před jedenácti lety, když probíhala Kotrbova výstava u nás v OGV. V Brně opět zdařilá instalace autorovy celoživotní tvorby obsahovala nejen jeho sochařskou práci, ale také obrazy, kresby i soutěžní návrhy jeho známých plastik ve veřejném prostoru. Mnozí jistě znají charakteristicky stylizovanou monumentální sochu patrona poutníků a řidičů „sv. Kryštofa“, která již neodmyslitelně patří k cestování po dálnici D1 a nejen Brňáci jistě zaregistrovali plastiku „Spravedlnost“ na Moravském náměstí. Pro mě byl určitě přínosný především dokument, ve kterém Marius Kotrba svým osobitým projevem promlouvá o své tvorbě. 

Mimo pořadí bych ještě ráda zmínila dvě výstavy v přízemí Domu umění. Při první návštěvě jsme měly s kolegyněmi možnost shlédnout expozici vyšívaných objektů Maud Kotasové, která byla jako vždy skvělá a bylo mi velkým potěšením při mé druhé návštěvě vidět instalaci brněnského streetartového tvůrce TIMA, jehož poetická a vtipná práce s textem nikdy nezklame. Obě tyto rozsahem menší výstavy tedy také stály za návštěvu. 

Do třetice bych vyzdvihla výstavu Karla Malicha v pardubické Gočárově galerii, kterou jsme měly možnost shlédnout v rámci sněmu Rady galerií, a kterou nás osobně provedla kurátorka výstavy. Mohly jsme tak společně probrat nejen klady, ale i některé zápory nebo spíše nevýhody této instalace, jak ji umožňují nově zrekonstruované prostory Automatických mlýnů. Zejména vysoká hala sahající přes dvě patra výstavních sálů sice vybízí k umístění Malichových velkoformátových drátěných plastik, což bylo mimochodem pro nás návštěvníky velmi působivé, ale technická realizace byla dle kolegů pardubické galerie dosti náročná. Ovšem, za mě výsledek a celkový dojem z výstavy opět na jedničku.

A takto bych mohla pokračovat v pořadí dále, během roku jsme viděly mnoho zajímavých výstav, o některých dalších se zmiňuje Pavlína. Já osobně bych ještě vyzdvihla například výstavu „Na led! – Hokej a bruslení v obrazech“, pořádanou Národní galerií v Paláci Kinských, kam jsme zašly spíše jen tak pro zajímavost a všechny tři jsme byly mile překvapené, jak dobře se dá pojmout toto neobvyklé téma ve spojení s výtvarným uměním. 

Nakonec bych ráda uvedla ještě dvě nové stálé expozice našich spřátelených galerií, a sice výstavu „Transmise“ v Gočárově galerii a „Labyrintem“ v kutnohorském GASKu, obě určitě doporučuji navštívit.

Pro letošní rok se nám již kalendář plánovaných cest za uměním rychle zaplňuje a my se moc těšíme, až se o naše dojmy z nových výstav s Vámi na galerijních stránkách opět podělíme…

Jana Bojanovská

JJP, 12. 2. 2025