Malíř Jakub Schikaneder (27. 2. 1855 Praha – 15. 11. 1924 Praha) pocházel z rodiny celního úředníka a byl příbuzným slavného vídeňského komika a dramatika Emanuela Schikanedera, autora libreta Mozartovy Kouzelné flétny. V letech 1870–1878 studoval na pražské Akademii u Josefa Matyáše Trenkwalda, Antonína Lhoty a Jana Sweertse a poté pokračoval na Akademii v Mnichově u Gabriela Maxe, který jej velmi výrazně ovlivnil. V roce 1880 se zúčastnil soutěže na výzdobu pražského Národního divadla, kde spolu s Emanuelem Krescencem Liškou realizovali v Královské lóži trojdílný vlys s tématem panovnických rodů v Čechách, jenž byl ovšem po požáru nahrazen výmalbou Václava Brožíka. V roce 1885 byl jmenován asistentem Františka Ženíška na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, později vedl speciální školu pro malbu květin a po odchodu Ženíška na pražskou akademii ateliér dekorativní malby. Byl členem Umělecké besedy (od 1883), Krasoumné jednoty (1894–1899), Jednoty umělců výtvarných (od 1899) a členem České akademie věd a umění (od 1913).

Život i dílo Jakuba Schikanedera byly od počátku úzce spjaty s Prahou. Také obraz ze sbírek OGV v Jihlavě patří k jeho typickým obrazům pražských nokturn s příznačným prolínáním světel pouličních lamp a lidských osudů, naplněných melancholií a tajemnými náladami, kterými se malíř tak proslavil. Schikanederovy motivy z Prahy nejsou sice věrným zachycením konkrétních míst, ale reálný základ nepopírají. Spojují se v nich hluboké vjemy, představy a vzpomínky vázané k rozmanitým částem města, již nevratně zmizelým v dynamickém tepu nové doby. Tato práce, vzniklá patrně v letech 1910–1915, se vyznačuje tragicky tajemným laděním, jehož celková poetičnost je podtržena dokonalým barevným pojetím, využívající jemných nuancí zeleně, modře a hnědi, vyvolávajících dojem dokonalé hudební symfonie. Levá část obrazu ohraničená zábradlím nábřeží se rozpíjí v růžovofialovém oparu nad klidně plynoucí řekou, jejíž druhý břeh tušíme v mlžné dálce. Pravá část obrazu však těžkne tmavou masou vyšehradské skály, do níž je proražen tunel. Po chodníku lemovaném téměř holými stromy kráčejí nebo v mlčenlivé meditaci stojí muži a ženy, což ještě podtrhuje jímavost celého výjevu. 

Jana Bojanovská, 15. 11. 2024