Pocházel z mlynářského rodu a k malířství se dopracoval vlastní pílí. V letech 1806–1817 navštěvoval krajinářskou školu profesora Karla Postla na pražské Akademii a krajinomalbě zůstal věrný celý život. Protože se záhy oženil, musel si zpočátku kromě malování přivydělávat také jako malíř nádobí ve smíchovské porcelánce a živil se rovněž jako učitel v šlechtických rodinách. Letní měsíce tak mohl trávit v sídlech svých žáků, což mu umožnilo poznat velkou část Čech, studovat pečlivě českou krajinu a dokonale vystihnout její charakter. V letech 1836–1843 působil jako profesor krajinářské školy na Akademii v Praze a odchoval zde celou řadu žáků. Nejvýrazněji se jeho pedagogická snaha projevila na vlastních dětech (synové Josef a Quido a dcera Amálie), a to především na Josefu Mánesovi, z kterého se stal jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Otec všem předával své zkušenosti i dovednosti a brával je s sebou nejen na své malířské cesty po venkově, ale i na zmíněné letní pobyty.

Malířská tvorba Antonína Mánesa vyšla ještě po vzoru Karla Postla z klasicistního názoru ideálně komponované krajiny, později se v jeho díle projevily také vlivy německého romantismu a holandské krajinomalby 17. století s charakteristickým zájmem o realistický pohled na zobrazenou skutečnost. Lyrika a realismus spolu s uvolněným rukopisem byly prvky, kterými položil základ české krajinomalby. Jeho přínosem byla také živá barevnost a po nizozemském vzoru i snaha o vystižení atmosféry. Mánes jako jeden z prvních malířů-krajinářů místo do ateliéru chodíval malovat do plenéru a díky jeho vlivu také mnozí následovníci místo módních alpských a exotických krajin začali dávat přednost motivům z českých luhů a hájů.

Obraz Krajina, nacházející se v depozitářích naší galerie, je typickou ukázkou Mánesovy tvorby. Olej na plátně zachycuje lesní partii s hlubokou roklí a kopcovitou otevřenou krajinou v pozadí. Vlevo u vyvráceného pařezu sedí pastýřka s ovcí, tato drobná stafáž ještě zesiluje idylické vyznění zobrazeného místa. Prostorové plány jsou řazeny za sebe a barevně odlišeny, to odpovídá tradičnímu pojetí ideální kompozice krajiny. Střídání partií ve stínu a jasném světle svědčí o Mánesově zájmu o sluneční světlo. Barevná kompozice je založena na jemné škále žlutí, zelení a hnědí, blankytná obloha je téměř celá pokryta bílými oblaky.

Jana Bojanovská, 3. 11. 2024