14. ledna 2019, Jihlava, rozhovor vedla Lenka Dolanová, foto Jana Šašková

Náš rozhovor neproběhl v ateliéru, nýbrž na výstavě Society of Shame v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Seděli jsme uprostřed asi padesátihlavé skupiny lepenkových figur – portrétů bezdomovců v životní velikosti, kteří zaplňují jednu z výstavních místností tak, že je skoro nemožné do ní vstoupit. Postupně se stmívalo.

Četla jsem o tobě legendu, bylo to v textu k výstavě v Galerii Havelka v Praze, že když ses chtěl poprvé hlásit na Akademii a dorazil na přijímací zkoušky, nešly ti otevřít dveře a nebyl tam vrátný, tak ses vrátil domů a zkusil to až po deseti letech. Co je na tom pravdy? Na Akademii jsi opravdu nastoupil docela pozdě, už ti bylo přes třicet.
Asi je to pravda. Jel jsem na konzultace, které nebyly domluvené, respektive jsem jel nablind s nějakými pracemi v deskách s tím, že jedu za Šárkou Trčkovou. Šárka Trčková kdysi učila tady na grafické škole, asi rok nebo pololetí, pak si ji vytáhl Kokolia jako svoji asistentku. Kamarád, který ji tady měl na střední, mi řekl: „Hele, tam je Šárka, měl jsem ji rád, je to jediný kontakt, který na AVU mám, jeď tam a zkuš to.“ O Kokoliovi jsem už nějak věděl… nebo nevěděl? Možná jsem o něm nevěděl, člověče. A tak jsem jel. Totiž Grafika 2, kde jsem potom byl, je jinde, než je budova AVU, je dole na výstavišti. Na AVU jsem trefil, samozřejmě, tam se klika stisknout dala. Tam dole je klika přivařená, vypadá jako klika, nicméně funguje to na zvonek, zazvoníš a vrátný ti otevře. A opravdu mi to nešlo otevřít. Mně přišlo, že jsem tam v tu chvíli ještě neměl co dělat. A že jsem se vrátil po deseti letech… Šel jsem těmi samými dveřmi, tehdy jsem si domluvil konzultaci dopředu, šel jsem k tomu Kokoliovi a k té Šárce znovu po deseti letech, úplně to samé, akorát že mi tehdy uvěřili a přijali mě.

Proč ti trvalo tak dlouho, než ses tam rozjel znovu?
Možná, že tehdy byl nějaký záchvěv odvahy. Další legenda, je to hrozně úsměvné. Posílal jsem pozdě přihlášku na AVU, vzpomněl jsem si pozdě, termín byl ten den a už to nestihlo přijít poštou. A kámoš říkal, tak to pošli faxem. Tak jsem posílal faxem přihlášku, a tam ti vyjede kopie, záleží na telefonickém signálu, a ono to vyjelo, dva metry toho bylo, nějak se to tam roztáhlo… Samozřejmě na to vůbec nikdo nereflektoval, na takovou přihlášku. Bylo to hodně bizarní. Já jsem se zúčastnil přijímaček několikrát, nicméně bylo to i tak, že jsem se přihlásil, nevím který rok, a vůbec jsem tam práce neodeslal. Mezi těmi deseti lety se něco dělo. Nicméně se ověřil dlouhodobý zájem. To jediné, co se z toho myslím dá vytěžit, je, že jsem neztratil zájem.

Pak jsi tam tedy nastoupil. Je zajímavé, že u Kokolii v ateliéru studovalo hrozně moc lidí z Vysočiny, což byl Ateliér experimentální grafiky, jak se to jmenovalo dřív. Ty jsi tam byl asi jeden z nejstarších studentů?
Vždycky jsem si myslel, že Karel Pivoňka je starší, a on je možná o půl roku mladší, měl tehdy míň vlasů než já a teď má pořád ty stejné vlasy, co měl, a já jich mám ještě míň. Kokolia mi tehdy u přijímaček říkal, že by nikdy nevzal někoho mladého, hned po škole, nicméně není to pravda, protože bere lidi třeba z druháku ze třeťáku, ještě nemají maturitu. U Kokolii studoval myslím Ondřej Kopecký, ten to nedodělal, nedodělal ani grafiku tady. Šel tam s tím, že si měl dodělat maturitu, ale myslím si, že to nezvládl. Kdyby to vystudoval, tak by měl papír, že absolvoval AVU, ale bez titulu. Kokolia vždycky dával šance.

Vladimír Kokolia je docela výrazná osoba, zároveň je známý tím, že nechá lidi vyvíjet se vlastním směrem, do ničeho je netlačí. Jaké to bylo pro tebe studium? Když jsi tam tenkrát přišel, už jsi dělal podobné věci, jako děláš teď?
Ne. Kokolia byl první, kdo viděl, co dělám. Já jsem to nikdy nikomu neukázal. Řekl jsem mu, že je první, kdo ty věci vidí, a že jsem chtěl k němu a k nikomu jinému. Rok předtím jsem byl v takovém druhém kole, ale stáhnul si mě Róna. Já jsem dělal druhé kolo na sochu, což bylo paradoxní, protože se dozvíš, že postupuješ do druhého kola, čtrnáct dní před druhým kolem. Róna – trošku je to vůl, si myslím – mi řekl: kde mám nějaké sochy? A když jsem volal Michalovi, což byl asistent, proč mě nepřijali, tak že jsem neměl žádnou realizaci. Složil mně poklonu: jestli vás to potěší, jste dobrý kreslíř, mi řekl. Při přijímačkách v kabinetě je součástí takový ten rozhovor, něco děláš prakticky a pak jsi pozvaný do kabinetu, kde probíhá osobní rozhovor, aby se ověřila motivace. U něj to probíhalo tak, že zkoušel z obrázků, jestli poznáš, jaký malíř maloval co. A já jsem se tam potil jako blb, protože nemám uměleckou střední školu. Já se nechci vymlouvat, ale neměl jsem tehdy dějiny umění nastudované. To tam nemusí být, protože teď učím na střední. Tam se to vyjevilo jako nevýhoda. Rozhovor s Kokoliou byl úplně o něčem jiném. To je jiný svět. 

Takže jsem měl portréty bezdomovců, protože jsem v té době dělal v azylovém domě. Díky práci v azylovém domě jsem měl dostatek času, abych práce udělal. Předtím jsem dělal v Brně, a tam jsem měl dvě práce. Nějak jsem sice po tom studiu „toužil“, ale vlastně to nebylo možné; člověk přišel domů a byl rád, že si lehne. Vášeň toho typu, jako říkala Toybox – že má dítě a ono spí, tak do dvou maluje, protože ví, že to jindy nejde, a ví, že to má odezvu, motivuje ji to a baví – to já jsem v té době, protože jsem dělal potajmu, vlastně neměl. Pak jsem šel sem a měl jsem najednou víc času a najednou tam byly ty ksichty lidí, co jsou nějak zvláštní. Třeba jsem tam donesl portrét člověka, který měl úraz na mozku, možná nádor, a oni mu půlku lebky nevrátili, měl mozek potažený kůží. A další typy, Evžen Rybár, chodí v černých pláštích a sukních s prsteny a korálky, takový jako čert, takže toho jsem tam měl. Tehdy to bylo takové víc extrémní.

A tu techniku jsi měl od začátku stejnou – portréty bezdomovců kreslené na kartonu?
Ne, to jsem neměl. Takhle se to proměnilo v roce diplomky, kdy jsem měl s Ondrou Basjukem výstavu na AVU v galerii. Ondra tehdy kreslil malé figurky a já jsem měl velké, vhodně se to doplňovalo. Řešili jsme, co s prostorem, jak to poskládat. Tehdy jsem dělal v životní velikosti, bylo to na papír, bylo to kreslené, ale bylo to pořád na zdi. A teď co s tím. Tak jsme si říkali, vztyčíme je v prostoru, ale pořád to byly obrazy, které stály. Byly jako partneři, takhle, jak to je, ale měly nohy na zemi. Pak jsem si říkal, co kdybych je částečně vyřízl. Tak jsme je všechny vyřízli a mně to rázem zaklaplo v tom, co tam mělo být – lidi s hendikepy, respektive s neřestmi. Že jsem udělal takový anti-betlém. Vysvětlím, proč betlém. Jsem z Třešti, máme betlém, a najednou ty figurky, když je vyřízneš, tak to tak vypadá.

Betlém vypadá tak, že lidi nesou Ježíškovi dary, které jsou k užitku – to nejlepší, co doma našli. Ovoce, bábovku, rybu. A to bylo naopak – že nesou nezdary, věci, které je dostaly na ulici, jako alkohol. Kdo chorobně lže, tak si vymýšlí, proč přišel o prsty na nohou, že běžkoval, ale on se přitom ožral a někde omrzl. Pak nějaký borec, co usnul s cigárem a vyhořel mu barák, měl hořící domeček. Atributy jejich nezdaru jsem jim šoupl do rukou, a tak v tom prostoru stáli, černí na bílém papíře, bylo to tužkou, podepřené deskou, v životní velikosti. 

Ty jsi tedy z betlémářské rodiny?
Nechci, aby to vyznělo, že já jsem betlémář a dělám betlémy. To jenom, že mi to k tomu klaplo. Najednou mi to začalo fungovat. Je to jako nějaký superfilm, kde máš hlavního hrdinu, který je vyřízlý z kartonu, takový superhrdina z kartonu – tak tohleto je antihrdina. Anebo jako ve výlohách, kde jsou reklamní poutače. Tak tohle je reklamní poutač na nezdar. Když je takhle vztyčíš a vyřízneš, jsou víc podobní člověku. Je to větší realismus. Někdo se hodně vychloubá, přehání, a někdo má příběh o tom, proč je tam, kde je. Lže třeba. Vymyslí si příběh. Ale tenhleten možná mluvil pravdu. Je to Romák, který normálně funguje, ale spadl dolů, kvůli tomu, že se jeho žena vybourala v autě a zabila se. Tak jsem udělal takový vrak. Stál mi modelem, přihnutý, a v zádech má auto.

Na betlémech je zajímavé, že jejich vytváření může být takové nekonečné, každý rok mohou přibývat další postavy. Ty jich máš jenom tady v té místnosti tak padesát?
Nakonec jsem je nespočítal. Mám se pokusit? Tipuju, že minimálně padesát.

Postupně ti tedy taky přibývají. Co se stává s těmi, které už nevystavuješ? Děláš z nich nějaký konvolut, je to nějaký celek? Postupně se ti mění i technika, některé postavy jsou takové realističtější…
Jestli budeme mluvit o této výstavě, tak tady je jakýsi konvolut, směs tří časových zdrojů, a část je úplně nová. Je vidět, že někde jsem šel víc po podobě, po detailech. Další jsou rychleji nahozené, ty byly v létě tady v kostelíku sv. Ducha. Věděl jsem, že návštěvníci nepůjdou mezi ně, že „stačí“ udržet atmosféru a že jsou to spíš anonymní lidi. Zatímco když někoho portrétuješ s tím, že přijde na výstavu, tak si chtějí být podobní.

Jak s nimi navazuješ kontakt? Některé znáš z práce, ale jak na to reagují, když je oslovíš? A platíš jim za to?
Ve chvíli, kdy je kreslím, tak jim dávám nějakou částku. Záleží na tom, jak na tom jsem; většinou se to bohužel trefovalo do dob, kdy jsem peníze moc neměl, takže jsem musel být při zdi. Na diplomce jsem dělal delší čas, protože to bylo tužkou a kresba, tak jsem jim platil. Měli to jako zdroj přivýdělku, ale stejně jich polovička odmítne přijít. Minulý rok, když končila noclehárna tady v Jihlavě, někdy v dubnu, jsem si všechny nafotil – mám to připravené, že to použiju – a taky jsem jim za to dal peníze. Další zdroj jsou náhodní lidi, třeba na ulici jsem si ukradl fotku. Další, které jsem dělal v azyláku, ty znám, i v noclehárně jsem je znal nějakou dobu. Podvakrát jsem kreslil v Praze, jednou jsem vyloženě šel po ulici a tipoval, kdo je bezdomovec, toho jsem oslovil a řekl jsem, hele, chtěl bych si vás nakreslit, dám vám nějaké peníze, dám vám čaj, přijďte tam a tam, a někteří opravdu přišli.

František Novák se narodil v roce 1977 v Třešti. V letech 2009–2015 studoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii. Žije a pracuje zejména v Třešti a v Jihlavě. Jeho základním a dlouhodobým tématem jsou figury lidí bez domova v životní velikosti, kreslené na kartonu, poté vyřezané a instalované v prostoru. František Novák je členem hudební skupiny Lajky a třešťského divadelního spolku Třešťský průměr.

• Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny; Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2019
• rozhovor vedla Lenka Dolanová, Jihlava, 14. ledna 2019
• foto Jana Šašková