sbírka plastiky

Sbírka soch, plastik s podsbírkou medailí a plaket v současnosti obsahuje 361 položek. Dějiny českého sochařství zaznamenává ve zběžném řezu. Soustavněji je zastoupena tendence sociální, či tvorba umělců poválečné skupiny Trasa. Zájem je soustředěn na díla komornějších rozměrů, sbírka kromě finálních děl, obsahuje i sochařská modeletta pro následné rozměrnější realizace. Podsbírku plaket tvoří z velké části práce O. Španiela a J. T. Fischera. Nejčastějšími materiály sbírky jsou: bronz, sádra, kámen, dalšími dřevo, keramika, cín, sklo... Specifickým alternativním souborem v rámci sbírky, je soubor keramických plastik tzv. hmatového sochařství, jde o modelérskou tvorbu zrakově postižených. (Některé práce, z důvodu dřívějšího problematického uskladnění, nejsou ve stavu vhodném pro zapůjčování na výstavy.)

Časová osa:

Předběžec souvislé české sochařské tradice Václav Levý je zastoupen dílem Adam a Eva. Z díla klasika J. V. Myslbeka lze zmínit sochu Oddanosti. Rozpoznatelným symbolistním jazykem oplývá dřevěný reliéf Františka Bílka: Míra člověka. Vyživujícími kořeny moderní české plastiky jsou práce Jana Štursy. Mj. Sulamit Rahu či Odpočívající tanečnice. Kuboexpresivní periodu Otto Gutfreunda představuje jeho Don Quijote. Sociální tendence vidíme v dílech Karla Pokorného: Hodinář, Země, či Karla Lidického: Tuberkolosní děvče. Soustředěně oproštěnou formou vyniká i socha Hany Wichterlové–Stefanové: Údiv. Stejně tak plastika Jana Kodeta: Sv. Šebestián, odpovídající tendenci lyrického kubismu s lehce surealistickým názvukem, je pojata soustředěně a oproštěně. Dále lze zmínit práci Vincence Makovského: Matka myjící dítě. Bohatší zastoupení má tvorba sochaře Skupiny 42 Ladislava Zívra:  Tranzistorová žena, Strach před požárem, Schoulená. Z poválečné tvorby lze z děl umělců přimknutých k tzv. oficiální linii zmínit intimní sochy Karla Hladíka: Schoulená, Sedící akt či plastiky zvířat Vincence Vinglera: Kormorán, Sedící opice. V linii neoficiální, usilující o autentičtější výraz či reflexi soudobých tendencí světového umění je nejpočetněji zastoupena skupina Trasa. Učinné užití „jazyka fragmentu“ lze vidět u Obrama Zoubka: Nesený vítěž, Stojící torzo či u Evy Kmentové: Stéla s ústy. Vladimír Preclík je zastoupen polychromovanou dřevěnou Hlavou. Zdena Fibichová je zastoupena znakově rozhodnou plastikou: Křik. Z autorů přináležejících tzv. nové figuraci lze zmínit Miloslava Chlupáče kamenné: Torzo, na barokní tradici odvolávajícího se Jana Hendrycha a jeho drobnou plastiku: Most se Sv. Janem, totemické figury Věry Janouškové (Postava s otisky), nebo absurditu doby odrážející  práci Jana Koblasy: Plazit jazyk. V neposlední řadě je součástí sbírky mj. poetizující objekt Dalibora Chatrného: Hnízdo.

Region:

Z děl umělců spjatých s regionem lze zmínit soubor prací sochaře Jaroslava Krepčíka – jeho reliéfy Rybářů zapadají do sociální tendence. Zastoupen je i jihlavský sochař Jaroslav Šlezinger, jehož krátkou tvorbu surově přetrhla zvůle komunistického režimu. Precizně plasticky artikulovaná je portrétní tvorba Karla Hyliše. Souborem prací je zastoupen sklář Jaroslav Svoboda.