V tomto případě je ale celý příběh ještě o něco propojenější. O Gustavu Obermanovi se podle Jirousova článku uveřejněného ve Výtvarné práci dozvěděl Zorčin manžel Jan Ságl v průběhu příprav akce hořících ohňů na sněhu na planině u Bransoudova. Ta Zorku inspirovala zmínkou ze 13. století, kdy právě toto místo papež Honorius III. měl označit za místo pohanských mysterií. Vyslechnutý příběh o místním ševci Gustavu Obermanovi, který na počátku okupace „chodil po lukách a pro svoje potěšení plival ohnivé koule (…) dokud jej četníci neztloukli“, pak Zorka organicky do díla začlenila. Název, legenda a dedikace Gustavu Obermanovi vycházejí z procesu tvorby a dodávají tak akci „romantické zabarvení“, jak píše Jirous. V průběhu sněhové vánice v březnu roku 1970 tak Zorka, její přátelé a rodina – pomocníci a účastníci akce – naplnili devatenáct igelitových pytlů (dnešní ekologicky zaměřené umění zvedá obočí) jutou, prolili benzínem, rozmístili do tvaru velkého kruhu po sněhové pláni… a zapálili. Jan Ságl akci vyfotil, a v rámci výstavy Seno, sláma, řeřicha v roce 2015 po několika retrospektivách věnovaných Zorce Ságlové (v Roudnici nad Labem, v galerii v Lounech a dalších místech) se akce prostřednictvím nově připraveného digitálního tisku znovu vrátila na Vysočinu vystavením v rámci výstavy v OGV. V literatuře jsou běžně dokumentace akcí z konce 60. let uváděny pod autorstvím Zorky Ságlové jako autorky akce a Jana Ságla jako autora fotografie. To je debata, která se v době vzniku nejen tohoto, ale i řady dalších děl akčního umění, příliš nevedla: fotografie byla vnímána jako dokumentační nástroj a někdy se ani její autorství příliš neřešilo. V roce 2013 ale vyšel katalog k mezinárodní landartové výstavě Ends of the Earth: Land art to 1974, v němž Tom Holert upozorňuje na kontroverzní aspekt fotografické dokumentace, který má za následek rozdělení na „hlavní dílo“ (samotnou akci, land art) a „doprovodné obrazy“, jak podotýká Lenka Dolanová v katalogu zmiňované výstavy Seno, sláma, řeřicha a autorství snímků jako dokumentace akce začalo být bráno v potaz.
Zorka Ságlová (1942–2003) je česká akční umělkyně, textilní výtvarnice, malířka, grafička.
Po výstavě Někde něco, kde vzbudila negativní pozornost režimu její akce Seno-sláma, umělkyně čelila zákazu vystavování a umenšuje své aktivity na poli akčního umění, věnuje se více textilu a k vystavování se vrací až po roce 1989.
Jan Ságl (narozen 1942) je český fotograf, pracoval pro časopis Výtvarná práce, díky čemuž zachytil řadu výtvarných osobností své doby a díky kontaktům s Václavem Boštíkem formuluje svá fotografická východiska ve vztahu ke krajině. Od konce 60. let spolupracuje s The Plastic People of the Universe a The Primitives Group a dokumentuje akce v přírodě, které pořádala jeho manželka Zorka Ságlová a v nichž krajina často hraje určující roli. Vydal několik fotografických knih a spolupracoval od roku 1984 s řadou zahraničních prestižních časopisů. V roce 1989 zachytil Sametovou revoluci a společně s dalšími fotografy založil Pražský dům fotografie. Dodnes je veřejnosti znám hlavně jako fotograf akcí spojených s okruhem Plastic People a dalších skupin.
Lucie Nováčková