Pro tvorbu Josefa Istlera bylo od počátku stěžejní prolnutí surrealismu a abstrakce, geometrie a lyrismu, materiálu a sdělení. V raných pracích byl ovlivněn Maxem Ernstem a Paulem Klee, přičemž podstatná část jeho rané tvorby vznikla v průběhu druhé světové války. Surrealistický přístup poskytl Istlerovi nejlepší způsob k vyjádření pocitů strachu, úzkosti a melancholie, přičemž Istler transformuje tuto hrůznost války do temných výjevů zobrazujících trosky staveb a lidských přízraků. Z poloviny 40. let pocházejí obrazy a monotypy, které předznamenávají pozdější informelní tvorbu, ale i geometrizující kompozice, v nichž je důležitá hranice figurativního a abstraktního. Přestože Istler patřil k nejvýraznějším osobnostem pražského okruhu, jeho tvorba v průběhu války nemohla být prezentována jinde než v uzavřeném okruhu skupiny Ra. S koncem války se teprve Istlerovi otevírají možnosti: Od roku 1947 může vystavovat oficiálně se skupinou Ra, proběhla výstava v Brně (1945) a v Praze (1946), a v roce 1947 se účastní Mezinárodní konference Revolučního surrealismu v Bruselu, která odstartovala čilé umělecké dění i vznik skupiny COBRA, jejímž členem se Istler stal a vystavoval v jejím rámci i po roce 1948, protože několik jeho prací zůstalo v zahraničí. Po roce 1948 byly ale všechny zahraniční kontakty zpřetrhány a přerušena byla také aktivita skupiny Ra. Istler svou pozornost obrací k okruhu Karla Teigeho a převahu v jeho tvorbě opět získávají surrealistické principy. Dalšími obměnami prochází Istlerova tvorba na konci 50. let, kdy reaguje na inspirace bruselským stylem po Expu 58 v cyklu obrazů a monotypů s názvem Hlavy, kde imaginativní přístup nahrazuje technicistně prováděná skladba barevných ploch a čar. Po roce 1960 se Istlerova tvorba proměňuje znovu, Istler se distancuje od Effenbergerova okruhu, přátelí se s Vladimírem Boudníkem, Mikulášem Medkem, s nímž nachází mnohé styčné body v jeho novém, abstraktním, informelním výrazu, který přetrvává až do konce 60. let a dále se příliš neobměňuje.
Kompozice, kterou představuje červencové dílo měsíce, je tak typickou ukázkou zmiňovaných geometrických kompozic z poloviny 60. let. Je provedena technikou monotypu, která patřila k Istlerovým oblíbeným grafickým technikám a k níž se často vracel, snad pro její snadnost i proto, že otisk z kovové nebo skleněné desky nelze opakovat – a patří k nejmalířštějším grafickým technikám. Na pozadí jemných, neopakovatelných otisků, tolik vlastních technice, je vyvedena jednoduchá kompozice složená z několika bílých přímek, diagonálního tahu černou barvou a obloukem červené, jakoby zkoumala jejich vzájemné vztahy, vrstvení i hloubku. Pozadí prozrazuje opakované použití tiskací desky se stopami předešlých motivů, jak je právě technice monotypu vlastní. Signován je uprostřed dole tužkou.
Lucie Nováčková