„... bratr nejen člověka, ale i Slunce, Země i vody, bratr rostlin, ptáků i čtvernožců, malíř naslouchající větrům vanoucím z vesmíru…“ Josefa Sedláčková při vernisáži výstavy jeho díla v roce 1972.
Matěj Trojan se narodil 18. 2. 1914 v Žabčicích, zemřel 26. 1. 1973 v Přísnoticích. Jeho otec Karel Trojan žil v Žabčicích v letech 1880 až 1915, padl v první světové válce. Matka Matěje se jmenovala Marie, za svobodna Hlavoňová a pocházela z Přibic. Po válce se Marie znovu provdala, hospodářství však nevynášelo a rodina se zadlužila. Usedlost rodina prodala a odstěhovala se do Přísnotic na dům č. 106, kde Matěj Trojan navštěvoval základní školu. V letech 1936–1940 studoval na škole Uměleckých řemesel v Brně. V roce 1940 se zúčastnil bienále umění v Miláně s návrhem gobelínu, za nějž získal zlatou medaili. Po škole se pokoušel živit jako výtvarník na volné noze, pracoval například na konzervátorských pracích při obnově fresek v kostele v Jičíně. V letech 1945–1948 žil v Praze u národního umělce Jana Zrzavého, který si jej, jak píše Ctimír Linhart v katalogu k výstavě, uskutečněné v roce 1972 v OGV, zvolil za svého pomocníka a i později na něj vzpomínal jako na svého žáka. Zrzavého dílo Trojanovi posloužilo za „neodbytný duchovní podnět“, který postupně uvolňoval jeho předpoklady. V letech 1948–1956 byl Matěj Trojan činný ve veřejných službách, uvádí text na stránkách jeho rodné obce, ač si pod souslovím můžeme představit cokoliv. Teprve poté, co se trvale usadil v Přísnoticích (1956), odkud za prací dojížděl do Brna, kde pracoval v propagačním oddělení velkého podniku, se situace ustálila a Trojan se mohl více soustředit na svou výtvarnou práci. Naplno tvorbě se ale mohl věnovat až po roce 1964, tedy po své padesátce, kdy s ohledem na svůj zdravotní stav v továrně přestal pracovat.
Matěj Trojan stál poněkud mimo umělecký svět, snad pro svou domnělou nezařaditelnost, introverzi i původnost inspirace. Z kolektivních výstav se zúčastnil jen několika (Členská výstava Umělecké besedy v roce 1947 v Praze na Slovanském Ostrově, Brněnského salonu v roce 1968, v roce 1970 Členské výstavy SČVU tamtéž a výstavy věnované mizející krajině v Galerii pod krokodýlem v Brně). Ze sólových výstav jsou k dohledání dvě nedatované výstavy (v Kabinetu umění v Brně a v Galerii bratří Čapků v Praze), výstava z roku 1972 v jihlavské galerii a o dva roky později v Galerii Jaroslava Krále v Brně, posléze v Malinově domě v Havlíčkově Brodě. Je zastoupen ve sbírkách OGV v Jihlavě a Moravské galerie v Brně.
Pro jeho umělecké směřování byl stěžejní čas strávený v ateliéru Jana Zrzavého, který údajně jejich mentální propojení komentoval následovně: „Víte, mnoho lidí říká, že studovalo malířství u mne, že jsem je učil. Ale není tomu tak. Neměl jsem nikdy žádné žáky až na Matěje Trojana, který mně byl blízký i svou duševní mentalitou. Škoda, že předčasně umřel, byl by dokázal mnohem víc. Jeho předností byl nejenom talent, ale i vytrvalost a píle. Šel vždycky na kořen věci.“ Specifická lyričnost Zrzavého díla se totiž Trojanovi stala spíše odrazovým můstkem, nebo „neodbytným duchovním podnětem“, jak píše Ctimír Linhart. Matěje Trojana začal fascinovat svět nedotčené přírody, lužních lesů, měsíčního svitu, jemuž propůjčuje básnickou magičnost vyprávění. Reálné výseky krajin doplňuje skrytými významy, nebo nápověďmi fantaskních podob. Zpola vysněné, zpola realistické veduty vesnic, záznamy lužních lesů a vodních hladin nám představují Trojanovu vlastní obraznost. V kresbě si Trojan dovoluje podstatně epičtější a symboličtější polohy. Jihlavská galerie vlastní 17 jeho prací, z nichž drtivou většinu tvoří kresby uhlem a pastelem, a dále několik vaječných temper. Většině je vlastní křehkost podání spolu se zmiňovanou specifickou poetikou.
Dílo měsíce prosince, Světlonoš, je jedinou Trojanovou figurativní prací v našich sbírkách. Figurace propůjčuje práci nejspíše nejmystičtější charakter mezi Trojanovými pracemi: Postava nebo zjevení světlonoše na sebe bere magicky působící podobu, snad inspirovanou starověkými sochami, snad pramenící z čiré imaginace, zcela určitě však jasně archetypální. Na temném pozadí vystupují obrysy stromů, snad hor, odrážejících se ve vodní hladině. Světlo, jež spočívá ve Světlonošově dlani, referuje svým tvarem ke kytici umístěné v popředí. Přejme si, aby doba Vánoční byla prosvícená stejným duchovním světlem.
Lucie Nováčková