Muzeum škole – škola muzeu je název seminářů, které pořádá Komise pro práci s veřejností, konkrétně kolegyně z Regionálního muzea v Mělníku a Památníku ticha, kde se toto setkání tentokrát uskutečnilo. Musím přiznat, že jsem v Památníku ještě nebyla, a tak mě velice překvapil jeho autentický prostor. Ocitli jsme se totiž v bývalé nádražní hale Praha - Bubny. Prostor nádraží zůstal zachován s lavičkami i okénkem na prodej lístků. Na stěnách viseli černobílé fotografie, odkazující na události, které se zde odehráli během 2. světové války, kdy nádražím prošlo přes padesát tisíc českých Židů určených k likvidaci.
Na seminářích se probírají praktická témata, která vycházejí z práce edukačních pracovníků muzeí a galerií. V minulosti jsme se například zabývali právními otázkami, řešili, jak žákům přiblížit biologii v centru města, jak pracovat se zpětnou vazbou. Na seminářích oceňuji především praktická cvičení, možnost nahlížet na různé přístupy a vzájemné sdílení zkušeností.
Tématem tohoto setkání byla práce s žáky se specifickými potřebami a využití dramatické výchovy v edukačním programu. Na úvod setkání jsme se nejprve dozvěděli zajímavé informace o přístupu Středočeského kraje ke kulturním institucím, pro něž je zřizovatelem. Je fajn vidět a slyšet, jak spolupráce funguje v ostatních krajích, v jakých oblastech se dá navázat a popřípadě se inspirovat. Poté následovala přednáška Barbory Kulihové, vedoucí skupiny muzejní pedagogiky Armádního muzea na Vítkově. Bára se dlouhodobě věnuje tématu spolupráce s žáky i návštěvníky se speciálními potřebami. Její přednáška byla skvěle strukturovaná a díky osobním zkušenostem a příkladům z praxe i podnětná pro nás ostatní. Praktické otázky jsme nechali až na Bářin workshop. Seznámila nás s edukačním programem, který v Armádním muzeu probíhá pro děti z mateřských škol, první stupeň ZŠ, ale je uzpůsobený i pro děti se zdravotní překážkou. Mohli jsme si vyzkoušet pracovní listy a pomůcky, které Bára a její kolegové během programu využívají. A někdy jsme se i dost nasmáli. Obzvlášť ve chvíli, kdy mi nešla nasadit vojenská přilba, kterou jsem si dávala obráceně.
S kolegyní Ivanou Vachkovou z Památníku ticha jsme se v rámci jejího workshopu přesunuli do jedné z přilehlých místností Památníku, která dříve sloužila jako kancelář. Připravila program s názvem Děvčata z pokoje 28. Nejprve samostatně a poté ve dvojicích jsme zpracovávali příběhy dívek, které prošly jedním z pokojů terezínského ghetta. Téměř všechny si totiž psaly deníčky a některé z nich se zachovaly. Pracovali jsme tedy se skutečnými příběhy děvčat ve věku od 11 do 15 let, které se ocitly na místě, na kterém za normálních okolností neměly být. Z šedesáti obyvatelek, které pokojem č. 28 během dvou let prošly, se konce války dožily čtyři. Workshop byl zakončen pohybovou aktivitou a následnou diskusí. Téma bylo velice náročné a kromě nových informací nám přineslo i silný emocionální zážitek.
S Památníkem ticha jsme se vítali i loučili objektem s názvem Brána nenávratna, kterou vytvořil výtvarník Aleš Veselý. I když kolem celého nádraží vládl stavební ruch probíhající rekonstrukce, Brána působí i přesto silným dojmem. Návštěvu Památníku ticha vřele doporučuji!
Pavlína Pitrová, 27. 9. 2024
