Výstavní projekt jednoho z nejzajímavějších malířů své generace Daniela Balabána (1957) je postaven na několika paralelních liniích, které se splétají v celek společné výpovědi. Páteří výstavy - jak naznačuje název - jsou jeho nejnovější "psané obrazy", jimž se věnuje už od 90. let.

Definuje je především kombinace kaligrafického rukopisu a barev, které jej zvýrazňují, a vnášejí do nich emotivní náboj. Slova zároveň samozřejmě zůstávají nositeli významů, otázek i sdělení. Vedle nich průběžně vznikají figurální kompozice. Jejich jazyk je už čistě obrazový, vychází z prostoru ohraničeného z jedné strany snem, z druhé absurditou grotesky, a nejednou odkazuje k sociální sféře. Poslední série se svou lapidárností blíží grafickému výrazu. Soustředí se na konfigurace míst nebo bazální přírodní motivy, které mají výrazný symbolický potenciál. Trojjedinost těchto složek pak monitoruje autorovo přemýšlení malbou o podmíněném vztahu fyzického a duchovního světa.