Dílo měsíce
František Dlouhý Fénix, 1970

František Dlouhý
Fénix, 1970

olej, sololit
57 x 45 cm

v expozici Ze sbírek
Masarykovo nám. 24
Jihlava

František Dlouhý (20. 3. 1911 Stařeč u Třebíče – 22. 3. 2000 Uherské Hradiště) se začal věnovat malbě na podnět svého strýce, známého třebíčského fotografa a malíře Vinci Dlouhého, který se stal jeho učitelem a pod jeho vedením se věnoval malbě a fotografii. Vzhledem k historickým událostem a nucenému nasazení F. Dlouhého v Berlíně však netrvalo toto období příliš dlouho. K umění se postupně vrátil jako autodidakt až v průběhu 50. let minulého století zejména krajinomalbou, ve které postupně dosáhl mistrovství zejména v technice suchého pastelu. V 60. letech se postupně jeho tvorba rozdělila do dvou souběžných linií - krajinomalby a imaginativní, fantaskní tvorby.

Září 2022

Zástupcem imaginativní linie v jeho tvorbě je tato menší malba Fénix z r. 1970, která je zřejmou reakcí na události r. 1968, jak z hlediska okupace Československa, ale též na tragédii v osobním životě. Dlouhý v malbě vyjadřuje své pocity v mlhavých obrysech spáleného Fénixe jen s několika drobnými potemněle doutnajícími ohnisky, které jsou příslibem, že opět povstane z popela stejně, jako doufá v opětovné vymanění se z područí okupanta, tak i ve své vlastní znovuzrození.
Malba v potemnělých, depresivních tónech bez výrazných struktur štětce, místy spíše kresebná, je tvořena též jemně zrnitou strukturou, které dosahoval narušováním jednotlivých vrstev různými chemikáliemi. Tyto experimenty jsou charakteristické nejen pro fantaskní tvorbu Dlouhého, ale pro celá 60. a 70. léta českého i zahraničního umění. Inspirací i impulsem k takovéto tvorbě byly Dlouhému jistě také obsáhlé filosofické debaty a výměna názorů a zkušeností s výtvarníky a kunsthistoriky tehdejší výtvarné, nejen jihlavské, scény (namátkou např. František Dörfl, Jindřich Boška, Ladislav Novák, Josef Bulant, Dalibor Chatrný, Jiří Valoch..), které probíhaly na půdě Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, kde byl v té době zaměstnán jako odborný pracovník. Součástí těchto debat byl i poslech experimentálních děl elektroakustické hudby (např. například Smích Vladimíra Šrámka na báseň Jiřího Koláře nebo Geologie, aneb jak jsme zabíjeli tatínka Ladislava Nováka), která měla na tehdejší výtvarníky též silný vliv, mnozí s ní dokonce experimentovali.
Ačkoliv neměl Dlouhý mnoho možností a k vlastní tvorbě se dostal až v pozdějším věku, jeho zejména abstraktní tvorba je prodchnuta atmosférou 60. let a pozdějším uvadáním a proměnami nálad v letech 70., kdy se značná část umělců podrobila novému režimu a ti, kteří s režimem odmítli spolupracovat, zůstali na okraji uměleckého dění. Podhoubí, které však bylo živeno podobnými setkáními a diskuzemi jako v jihlavské galerii, inspirovalo mnohé další umělce, kteří je přetvořili do rozsáhlého a ceněného díla. Skromní umělci jako Dlouhý jim jistě byli inspirací, někdy rádci, někdy oponenty a tím též cennými, nezastupitelnými články v celé šíři českého výtvarného umění.