Barokní excitací obdařené „snímky“ vypovídají o zdánlivě klidné každodennosti; komponované obrazy naplněné symboly pak artikulují myšlenková poselství imaginací oděná. Své zážitky autor sděloval jemnými dotyky i nervně rozvlněnými tahy štětce, špachtlí položenými plochami či nekompromisními vrypy v nánosech barvy ne nepodobných reliéfu. Konečně, sám se nazýval „malujícím sochařem“.
Pohledy na rodné město, zejména pak na pražskou Loretu, byly umělcovou srdcovou záležitostí. Po roce 1954 se datuje nová série obrazů Prahy, do níž spadá i vystavené dílo. Plnokrevná malba zachycující nejspíš okamžik sklizně v jabloňovém sadu za slunečného dne nám nabízí šanci spoluprožít umělcovo okouzlení. Zároveň autor každým tahem blahořečí životu, ať už se jedná o pulsující záznam lidské postavy, stromu či travního porostu.
Z cest po světě si Jan Bauch přivážel zážitky i inspiraci. Bohaté odezvy se v jeho díle dostalo pobytům v Řecku, které vnímal se všemi konotacemi, jako základ naší kultury, myšlení a demokracie. Ve svých devadesáti letech se Jan Bauch zasazoval o obnovení svobodných výstavních, přednáškových a diskusních aktivit, které byly během normalizace systematicky utlumovány. Tím získal sympatie mladé generace tvůrců. O Bauchově nadčasovém smýšlení asi nejlépe svědčí jeho vlastní slova:
„Mě se zdá, že z rozporů současné civilizace a z konfliktů dnešního světa, který přepadá neustále každého jednotlivého člověka bez výjimky, nelze uniknout do žádného dávného sladkého míru… V mé představě byl umělcem především ten, kdo se svým založením neměl jinou volbu než se utkat se současností. Myslím si, že znamením velikosti je vždycky odvaha vstoupit do dramatu světa. Vejít do té arény, pozvednout hlas protestu a podstupovat vždycky znovu nerovný zápas v tragickém konfliktu lidskosti umělce s nelidskostí světa, která má v dějinách stále nové a nové podoby.“
Ilona Staňková