„Pravoslav Kotík má zornice příslovečně rozšířené, jako někteří z nočních dravců však také vnímá temnotu v nerozředěné čistotě její modří, hutné, ba odolné vůči svítání, vůči šelestům jeho kročejů. A buď se mu oční panenky rozšiřují nebo smršťují, a to podle toho, za jakých barevně sladěných popudů tuší dění a proměnlivost jeho tvarů, anebo s jakou lačností stíhá tuto kořist.“
(Karel Konrád: Po návštěvě v ateliéru, 1946, in: Pravoslav Kotík. Vydal Topičův salon, 1948.)
Pravoslav Kotík (1. 5. 1889 Slapce u Rakovníka – 14. 1. 1970 Praha) je jeden z nejznámějších představitelů českého sociálního umění i abstraktního umění. Umělec, do jehož tvorby se propsal vývoj evropského malířství 20. století a přesto je výsledkem osobitá, jasně rozpoznatelná tvorba. Kunsthistorička Marcela Pánková pokládá Pravoslava Kotíka za „umělce velmi neukázněného“, který svým rozptylem, odbočkami v tvorbě i jistou příchylností k experimentu vykazoval „stálou proměnlivost“ tvorby. Jeho tvorba i život tak vykazuje několik tvůrčích vzepětí, několik období bilancování, ohlížení se i prolínání, vývoj a navracení se k jednotlivým tématům. Pro Kotíka bylo zásadních několik tvůrčích vzepětí: počátky ležící v krajinomalbě, neoklasicismus a sociální malba, synteticko-kubistické období z poloviny 20. let, návrat do Prahy či pobyt na Českomoravské vrchovině, který se odrazil v cyklu inspirovaným tématem rekreace a obzvláště jeho nefigurativní období, počínající 50. lety.
Pravoslav Kotík studoval na UMPRUM v Praze u profesorů E. Dítěte, K. V. Maška a J. Schikanedera, z nichž ani jeden jej výrazněji neovlivnil. S ohledem na rodinnou situaci a absenci podpory okamžitě po dokončení školy (1912) odchází do Podkrkonoší, kde působil v Trutnově, Nové Pace a později také v Mladé Boleslavi jako učitel modelování, kreslení a deskriptivy. Tento životní krok si samozřejmě vyžádal jisté ochlazení kontaktů s pražským prostředím a v rovině umělecké tvorby také nutnost dělení pozornosti mezi práci, která je zdrojem financí, a mezi práci uměleckou. Přes náročnost situace, kdy se jeho pozornost nutně musela tříštit, Kotík v Trutnově dospívá k syntéze a ovlivnění fauvismem. Po krátkém členství v Mánesu z důvodu názorových neshod, které v té době nebyly ničím neobvyklým, přechází do Umělecké besedy. Tam se setkává s mnoha spolužáky. Kotík se v Umělecké besedě ocitá v době, kdy se zde sbližuje sociální větev s uměním krajinářským. V roce 1924 se společně s dalšími umělci od Umělecké besedy oddělili jako Sociální skupina Ho Ho Ko Ko. Navštívil Paříž (1924 a 1937), dále Nizozemí, Anglii, Belgii, ale také Jugoslávii. Cestoval rád a spatřoval v cestování možnost rozšiřování obzorů. V roce 1939 získává stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži, přestává učit a nadále již pouze maluje, od roku 1947 bývá do zahraničních výstav zařazován pravidelně a v roce 1965 získává titul „zasloužilý umělec“.
Obraz Akt v krajině spadá do jakéhosi období bilancování. Časově navazuje na cyklus, v níž se Kotík věnuje rekreaci. Koncem 40. let Kotík namaloval několik dalších obrazů s tématem milenců a aktu (jmenujme například obrazy Milenci za vesnicí, Vesničtí milenci, Akt v zeleném), přesto je tento obraz jaksi neobvyklý: Akt v kubizované formě je umístěn v celkem klasicky podané kopcovité krajině, kde tvary jednotlivých vrcholů jsou natolik realistické, až nás nutí, abychom se pokoušeli určovat jejich názvy. Prolnutí reálného a abstrahovaného světa jakoby syntetizovalo jednotlivá témata Kotíkovy tvorby: lásku ke krajině, fauvistické ovlivnění i kubistickou syntezi i chvíle volna a uvolněnou náladu jako v cyklu rekreace. V obraze Akt v krajině jako by se snoubilo několik těchto vlivů: zasazením jediného aktu do víceméně klasické krajiny jakoby se Kotík ohlížel k raným etapám tvorby. Je celkem signifikantní, že obraz je datován těsně před nefigurativní období, jako by se jednalo o jeden z bilančních obrazů, po nichž je možné začínat etapu novou: Vše, čeho mohlo být dosaženo, bylo dosaženo, kontinuita i soudržnost práce byla potvrzena a je třeba se posunout dále.
Lucie Nováčková