Český kreslíř, ilustrátor, malíř a grafik Václav Boukal (18. června 1922, Vlachovo Březí – 13. října 2007, České Budějovice) prožil téměř celý svůj život v jižních Čechách a odtud také čerpal inspiraci pro svou uměleckou tvorbu. Již od útlého dětství rád kreslil. Okouzlila jej především tvorba Mikoláše Alše, malíře bytostně spojeného s výraznými tradicemi a obyčeji života prostých lidí. Studoval nejprve u profesora Jaroslava Švába v Officině Pragensis (1941–1942) a v letech 1945–1949 na pražské Akademii u profesorů Vratislava Nechleby a Vlastimila Rady. V roce 1947 absolvoval studijní pobyt na Akademii v polském Krakově.
Václav Boukal se věnoval knižní ilustraci, volné i užité grafice a monumentální tvorbě v architektuře. Ve Svazu českých výtvarných umělců pracoval jako člen uměleckých komisí a porot. Publikoval také řadu odborných textů a působil jako pedagog. Knižní ilustraci se začal věnovat krátce po skončení druhé světové války. Mezi jeho první ilustrační práce patřila díla Aloise Jiráska, k nejvýznamnějším pak Jiráskovo „Bratrstvo“. V roce 1947 vydal vzpomínkovou knihu se svými ilustracemi „Blázen veze pravdu v kufru“, v níž se opíral o vlastní zážitky z totálního nasazení v Německu (1942–1945). K tomuto tématu se později vrátil knihou „Maturita v železném dešti“ (1980).
V 50. letech 20. st. se stal žádaným ilustrátorem celé řady knih českých autorů 19. a 20. století (např. „Vesnický román“ Karoliny Světlé nebo „Z dávných dob“ Zikmunda Wintera) a spolupracoval i s některými současnými literáty. Ilustroval také knihy pro děti a mládež, je autorem grafické podoby řady omalovánek, vystřihovánek, plakátů, diplomů a kalendářů. V oboru monumentální dekorativní tvorby realizoval pro halu vlakového nádraží v Českých Budějovicích skleněnou mozaiku i nástěnnou malbu a další mozaikovou výzdobu vytvořil rovněž pro interiér tamního Muzea dělnického revolučního hnutí.
Jako kreslíř a malíř se ve své volné tvorbě věnoval zejména folklórním, vesnickým a krajinářským námětům. A právě takové téma je vyobrazeno také na drobné práci z majetku OGV v Jihlavě. Na kolorované kresbě tuší z roku 1956 Boukal zachytil tradiční venkovský zvyk vynášení Smrtky-Morany. Morana je ve slovanské mytologii bohyně zimy, noci a smrti. Konečný odchod zimního období a oslava jara se podle tradice koná na tzv. „smrtnou neděli“. Jedná se pravděpodobně o západoslovanský zvyk, jehož kořeny sahají až do pohanských dob. Morana či Smrtka je figurína, často chápána jako zpodobnění smrti či zimy, která je obřadně upalována, topena či zakopávána. Kresba zachycuje v otevřené krajině skupinku několika dětí jdoucích v průvodu za dvojicí nesoucí slaměnou pannu oblečenou do ženských šatů a ozdobenou vyfouklými vajíčky a stuhami. Skupinu s běžícím chlapcem v popředí doprovází vesnický pes pobíhající kolem. I když je Boukalův výtvarný projev poplatný tehdejším požadavkům tzv. socialistického realismu, je zde patrna jeho příznačná schopnost řemeslně zvládnuté a živě provedené kresby.
Jana Bojanovská