„Stojí za to zamyslit se nad tím, co sochař umí a co neumí:
Vingler dovede postihnout bezpečně psychologii zvířat.
Dovede z nich vydobýt osudovost života a smrti.
Dovede z nich vytěžit vážnost i veselí, smutek i radost, směšnost i tragiku.(…)
Dovede do velkých oblin, měkce do sebe přecházejících, sevřít pravdu všech detailů. Základem jeho vyjadřování je křivka, promítající se do půdorysu, do prostorové komposice i do obrysu.“
Jiří Mašín: Vincenc Vingler, Plastiky a kresby zvířat, Galerie Václava Špály, Praha 1963.
Víme tedy, co sochař Vincenc Vingler umí. Co dle textu Jiřího Mašína, který byl pro umělce Vincence Vinglera jakýmsi dvorním kurátorem, sochařovi chybělo, je snaha o to, být zajímavý za každou cenu. Na tom se shodnou i pozdější kurátoři velké přehlídky v Troji v roce 2012 a autoři textů souvisejícího katalogu, který byl pokusem o znovuzařazení Vincence Vinglera do kontextu českého umění 2. poloviny 20. století.
Kdo tedy byl Vincenc Vingler? Vincenc Vingler (vl. jménem František Josef Vingler, 1911–1981), solitér, který svůj život zasvětil okrajovému tématu zvířecí plastiky. Ta se pro něj stala předmětem pečlivého zkoumání psychologie zvířat, tvarosloví i pohybu. Pečlivé studium zvířat i jejich ztvárnění v různých kulturách a časech jej dovedlo až k téměř moorovsky laděnému tvarosloví, sevřené a jedinečné formě sestávající se z hladkých křivek, bedlivě pozorovaných pohybů, které si v ničem nezadají s pozorovacím talentem prokázaným v umění některých přírodních a starověkých národů, a jsou neméně geniální v lapidárnosti formy a zjednodušení tvaru. Jan Wollner v katalogu ke zmiňované výstavě v Troji v roce 2012 mluví o „Vinglerově dvojznačné pozici“, nejspíše (nechtěně) způsobené jednak recenzí Jana Patočky na knihu Herberta Reada: The Art of Sculpture, v níž je zvířecí plastika uchopována jako cosi okrajového (pozn. přesto, že projevy zvířecí plastiky patří k nejstarším sochařským projevům vůbec). Okrajovou oblastí měla být zvířecí plastika i proto, že figurativní (lidská) plastika umožňuje skrze sochu si sebe – uvědomovat své tělo a jeho vztah k prostoru. Wollner tvrdí, že na několika místech obou knih tak došlo k bezděčnému odsouzení zvířecí tematiky v rámci sochařství. Toto odsouzení jednoho žánru, spolu s faktem, že nejoceňovanější historik tehdejšího domácího sochařství, Petr Wittlich, z těchto teorií vychází – a Vincence Vinglera nikde nezmiňuje, považuje Wollner za důvod „dvojznačnosti“ osoby a díla Vincence Vinglera. Ten totiž na jednu stranu vystavoval na velkých mezinárodních přehlídkách (1946 v Paříži, 1954 účast na trienále v Miláně, byl zastoupen také dvěma venkovními plastikami na Expo v Bruselu v roce 1957 a v 60. letech uskutečnil řadu samostatných výstav v zahraničí). Na straně druhé ale v Čechách nebyl účastníkem skupinových výstav, jeho práci se za života věnovalo jen několik málo kunsthistoriků, s nimiž jej většinou pojil přátelský vztah (J. Mašín, J. Šetlík, J. Kotalík) a kteří Vinglerově dedikaci jednomu tématu rozuměli a oceňovali její opravdovost. Následná generace kunsthistoriků jej však – z různých důvodů – více či méně ignorovala. Tedy až do výstavy v roce 2012 v Trojském zámku, která upozornila na kvalitu Vinglerových prací, a podařilo se jí splnit cíl, který si předsevzala: začlenit Vinglerovo dílo do kontextu českého sochařství druhé poloviny 20. století.
Plastika Kormorán, která je dílem měsíce března, existuje v několika odlitcích (další odlitek je ve vlastnictví Národní galerie v Praze). Patřila už od první samostatné Vinglerovy výstavy v galerii Ars v Melantrichu k výrazným pracím, jimiž otevíral své výstavy. Do jihlavské galerie byla zakoupena v roce 1959. S Jihlavou pojí krom plastiky kormorána ve sbírkách OGV Vincence Vinglera zajímavá podrobnost: V roce 1943 byl autorem výpravy u hry C. Goldoniho Sluha dvou pánů, která se hrála v sezoně 1943/1944. Z této hry se dochovalo několik fotografií, které jsou uloženy v jihlavském městském archivu.
Lucie Nováčková
Ke čtení:
Jiří Mašín: Vincenc Vingler: Sochy zvířat, 1957.
Jiří Mašín: Vincenc Vingler, Plastiky a kresby zvířat, Galerie Václava Špály, Praha 1963.
Olga Malá, Jan Wollner a Jiří Kotalík: Vincenc Vingler, (ed. Markéta Vinglerová, Olga Malá), Praha 2012.
Jiří Flíček: 20 let Horáckého divadla, Havlíčkův Brod, 1960.
Poděkování Petru Dvořákovi z OA Jihlava.