V jihlavské galerii Jan Kotík vystavoval v roce 1965, v době, kdy pokládala základy ke své profilaci oblastní galerie, jejíž jedna část se bude věnovat progresivnímu současnému umění. Na výstavě se za galerii podílel PhDr. Otakar Máčel, texty k výstavě a katalogu, a nejspíše také koncepce výstavy samotné jsou prací kunsthistoričky Ludmily Vachtové. V archivu OGV je doložena korespondence mezi Janem Kotíkem a Otakarem Máčelem, fotografie výstavy i katalog k ní.
Vznik díla měsíce února, Proti válce ("Nikomu, než lidem"), však spadá do doby, kdy Jan Kotík nemohl samostatně vystavovat (1949–1957), protože jeho práce byly označovány jako formalistické. V této době se tak účastnil pouze několika skupinových výstav, působil na poli průmyslového designu, obzvláště skla, a byl redaktorem Tvaru. Vybraná práce pro dílo měsíce odráží jakýsi meziprostor, v němž se práce Jana Kotíka nalézala v českém kontextu na počátku 50. let: V této době volí Kotík pozici názorového solitéra, ještě nedospěl k odpoutání obrazu od stěny, ani ke své proslulé abstrakci¹. Ohniska základních principů jeho tvorby, včetně živého přístupu k malbě, již lze v tomto období v jeho pracích vystopovat, a přelomový moment, který jeho tvorbu ukotví v malbě, vynikající živostí a pohybem a přecházejícím směrem k objektům v jeho tvorbě, nastane o něco později, v roce 1955. Sarkastická suchá jehla s protiválečným tématem (zde zmiňme Kotíkův obdiv k Picassovým protifašistickým tiskům, jež později zakoupil a vlastnil²) patří k cyklu Oni. Dle soupisu prací zhotoveným Ivou Mladičovou, cyklus Oni čítá 15 grafik dobových politických témat, a byl v roce svého vzniku prezentován na členské výstavě SČUG Hollar. Práce zobrazuje padlou figuru, k níž se blíží gigantický komár, který vysává krev z umírajícího. Pod motivem je připsáno Nikomu, než lidem… a práce se tak dá vykládat hned několika způsoby, při nichž všech lze vyjmenovat sarkasmus na prvním místě. Kotík byl typem angažovaného kosmopolitního umělce, jehož osobnost (a někdy ani významy jeho práce) není snadné jednoduše zachytit, jak se ostatně shoduje většina dostupné literatury.
Pro ilustraci přikládám charakteristiku od Jiřího Koláře z období Skupiny 42: „Člověk s viditelnou duší. Dovede strkat hlavu do oprátky se stejným klidem, jako se dívá z okna, nepřemýšlí o nebezpečí, stojí mimo dobro a zlo; vždy připravený na útok, má se čím bránit, je nevyčerpatelný. Zdědil hlad, jeho paměť je rozsáhlá jako moře, ví, co přečetl. Drží rydlo jako literát pero, nikdy se nerozpakuje, nepodléhá předtuše, ubližuje, aniž chce, miluje, aniž ví, zuřivý hledač své cesty, nedovede se zastavit, neslevuje, ani když nemá co jíst, neumí se vzdát, je umíněný jako kámen, je vždy první, označí svůj rajon, ohradí jej a do krve brání. Dokonale rozumí mase věcí. Od básníka k rozvratníku je krok-je si toho až příliš dobře vědom. Nosí v ústech zrcadlo, jeho srdce je z černého skla, tuto čerň nepřestává sytit ve dne i v noci, v očích má výkladní skříně všeho druhu. Jakési smutné zvíře je neustále v jeho stínu.“³
Lucie Nováčková
¹ PÁNKOVÁ, Marcela, ed. aj. Jan Kotík: Texty 1939 - 1991: Kat. výstavy, Praha květen - červenec 1992, Berlín srpen - říjen 1992, Bochum listopad 1992 - leden 1993. Praha: Národní galerie, 1992. s. 10-15.
² Ústní sdělení rodinného příslušníka Toma Kotíka.
³ VACHTOVÁ, Ludmila, Kdyby byla magnetová hora, in: Nová citlivost. Sborník příspěvků k diskusi o šedesátých letech, Litoměřice, Galerie výtvarného umění (1994), s. 21.