Roku 1887 se vrátil do Prahy a opět pokračoval ve studiu na Akademii, tentokrát v ateliéru figurální malby Maxe Pirnera (1887–1889). Roku 1889 studoval v Praze ještě na Uměleckoprůmyslové škole a téhož roku také získal státní stipendium do ateliéru Pierra Vicrora Gallanda na Ècole des Arts Décoratifs v Paříži, kde se trvale usadil. Po půl roce školu opustil a živil se především ilustracemi pro francouzské i české časopisy a nakladatelství. V těchto kresbách zachycoval každodenní městský život i společenské dění tak úspěšně, že byl již o rok později považován za jednoho z nejlepších francouzských ilustrátorů. Stýkal se zde také s Alfonsem Muchou, Vojtěchem Hynaisem, Václavem Brožíkem a dalšími českými umělci. Po celou dobu pařížského pobytu pravidelně i s rodinou navštěvoval Prahu a sledoval zdejší výtvarné dění. Po návratu do Prahy roku 1897 dostal Marold objednávku na vytvoření rozměrné malby panoramatu Bitvy u Lipan pro Výstavu architektury a inženýrství v Holešovicích. Dokončil ji za pomoci spolupracovníků půl roku před nečekanou smrtí ve věku třiatřiceti let. Koncem roku 1898 se totiž nakazil střevním tyfem a do týdne zemřel.
Marold byl členem Umělecké besedy a Jednoty umělců výtvarných, členem a redaktorem SVU Mánes, dále také Vídeňské secese, mnichovské Leutpoldsgruppe a dopisujícím členem České Akademie pro vědy, slovesnost a umění.
Tvorba Luďka Marolda zahrnuje vedle historických maleb a bravurních portrétů především spontánní ilustrace a žánrové výjevy. Je pro ni příznačné prolínání prvků naturalismu, symbolismu, ornamentálního dekorativismu a secesní stylizace. Svůj nezaměnitelný a jedinečný malířský styl si vytříbil velmi záhy. Již během studií obsáhl postupy a prostředky ateliérové malby a dokázal je plně zužitkovat k zachycení obrazů dobového života. Hlavní předností jeho tvorby byla schopnost věrohodně zachytit prchavou chvíli daného okamžiku. Jeho charakteristickým vyjadřovacím prostředkem byla vedle olejomalby a perokreseb především měkká, rozmývaná kresba, akvarel a kvaš. Ve snaze zachytit skutečnost co nejvěrněji nebál se ve svých kresbách často kombinovat hned několik výtvarných technik.
Pro prosincové dílo měsíce jsme ze sbírkového fondu Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě vybrali Maroldovu „Studii dívčího portrétu“. Jedná se o kresebnou studii pastelem, zachycující sedící mladou ženu v dobovém oděvu a v módním klobouku. Žena má hlavu natočenou k pravému rameni a mírně zdviženou se zasněným pohledem směřujícím před sebe. Autor se zde zaměřil především na detailní vykreslení tváře portrétované, jejíž podobu zachytil jemnou modelací za pomoci akcentů běloby a s využitím barevného tónu podkladu, zbývající část vyobrazeného těla je pouze naznačena tenkou linkou. I tato kresba potvrzuje, že je Luděk Marold právem označován za jednu z nejvýraznějších osobností českého umění konce 19. století, za geniálního kreslíře s bystrým pozorovatelským talentem, který se stal jedním z nejpůsobivějších výtvarných interpretů této epochy.
Jana Bojanovská