Jaroslav Panuška studoval u Maxmiliána Pirnera a u Julia Mařáka, cestoval po Bosně. Dílem i životem zapadá do generace 90. let, jeho výtvarný výraz osciluje od raných, politicky laděných karikatur a ilustrací přes pozdní dekadenci a temný figuralismus až k pozdější pohádkovosti. Tato linie jeho tvorby, již v jihlavské galerii zastupují například práce Čert vyřezává dítě (1907) nebo Mrtvý si jde pro lebku II (1915), je v současnosti často zahrnovaná do výstav, věnovaných české dekadenci a přispívá tak k pověsti Jaroslava Panušky jako jejího představitele. Panuška však ve druhé linii své tvorby byl bytostným krajinářem: brzy se odpoutal od Mařákova romantického symbolismu, který se objevuje v ranějších krajinách-ilustracích a celkem záhy přešel k realistické formě, v níž se postupem času prosazují silnější impresionistické vlivy. Vrcholné Panuškovy obrazy se chvějí, atmosférická perspektiva s průhledy mezi mraky nenechává diváka na pochybách, že krajina byla pro umělce něčím hlubším a potřeba malby v plenéru tedy přirozená. Obrazy se zprvu soustředily na malířské problémy světla, kompozice, struktury a později se obracely do historie a vznikla řada ilustračně působících rekonstrukcí starých hradů, archeologických nalezišť či bitevních výjevů.
Vystavená práce Vesnice v zimě postrádá panuškovskou proslulou atmosférickou perspektivu zimních krajin vrcholného období: je sevřenější a dle datace, uvedené v galerijním katalogu, už patří k jeho závěrečnému období. Panuška byl proslulý tím, že své zimní krajiny maloval přímo v plenéru, bez ohledu na pociťovaný chlad. Vznikla tak řada zimních krajin, jež jsou rozesety v galerijních sbírkách ve východních Čechách i na Vysočině. Dílo měsíce prosince, Vesnice v zimě, se jim poněkud vymyká – jednak sevřeností kompozice, ale především barevností, která postrádá panuškovsky atmosférický nafialovělý nádech vzdalující se masy vzduchu, ale i pocit otevřené krajiny a s ním spojené řešení malířských problémů světla a stínu. Nálada obrazu dává přednost zádumčivému vyznění zimního zákoutí, zahaleného lehkou mlhou.
Lucie Nováčková