Olaf Hanel (1943–2022) je znám spíše svou činností v rámci Křižovnické školy a akcemi s ní spojenými, jako konceptuální umělec, v jehož tvorbě hraje rozhodnou roli akce, než jako malíř či kurátor. Příběh jeho života i tvorby ale byl velmi pestrý a tuto pestrost odrážela také neustále se rozvíjející linie jeho tvorby.
Olaf Hanel se narodil v Praze, odkud se po sebevraždě jeho otce v roce 1945 rodina odstěhovala do Světlé nad Sázavou. V Ledči nad Sázavou vystudoval jedenáctiletou střední školu, a následně studoval na Pedagogickém institutu v Pardubicích obor výtvarné výchovy. Tam se seznamuje s uskupením Staří psi, Jiřím Lacinou a následně Janem Steklíkem (1962), i s jeho dalšími přáteli od Nepraše po Jirouse. Tvoří práce ze sféry kresleného humoru, místy uveřejňované časopisecky – a paralelně vznikají i první práce na poli akčního umění. První samostatnou výstavu v Pardubicích mu otevírá Jirous, Hanel tou dobou již je ředitelem Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě (1967–71), kam jeho dramaturgická linie přinesla tehdejší aktuální trendy prostřednictvím výstav např. Ladislava Nováka, Vladimíra Boudníka, Bohuslava Reynka a dalších. Po odchodu z funkce ředitele v rámci normalizačních čistek se Hanel stěhuje do Prahy, kde se živí jako snímač armádních filmů, čerpač vody nebo topič v dětské léčebně. Tou dobou se stává jedním z nejaktivnějších členů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu ředitelů Jana Steklíka a Karla Nepraše. Vznikají akce Setkání-Profily (1972), Pocta jasným hvězdám, Vypálení rybníka, nebo Parní varhany (1974), pracující s živlem ohně v landartových souvislostech. Akční charakter měly také jeho bubliny, které se objevují jak v land-artové, tak v grafické podobě. Zorganizoval také dva intermediální výlety s antinormalizačním podtextem s využitím hudby kapely Sen noci svatojánské: Blaník-Buzení blanických rytířů, a Vltava, Pocta Bedřichu Smetanovi. Poslední z připravovaných výprav, Expedice Gerlach, zůstala pouze v popisu. V roce 1977 se Olaf Hanel stal jedním z raných signatářů Charty a v rámci akce Asanace byl režimem donucen k emigraci. Odešel nejprve do Vídně, dále do Kanady, kde se vyučil tiskařem, krátce pracoval v ´68 Publishers, nepřestává se věnovat umění. Během exilu získal řadu prestižních zahraničních stipendií, jeho drátěná díla byla vystavována v Kanadě, Spojených státech, Argentině a evropských zemích. Po roce 1991 se vrátil do Čech, kde pracoval jako kurátor Českého muzea výtvarných umění v Praze (dnešní GASK), čímž byla výtvarná tvorba dle jeho vlastních slov odsunuta na druhou kolej.
Přesto však těsně po návratu vznikla řada akrylových maleb, do nichž se řadí i Šipka – Čeřínek z roku 1991. Tato řada, ač to na první pohled nemusí být patrné, je jakousi souhrnnou zkušeností krajiny, jak ji známe z předchozích konceptuálních, landartových i objektových prací. Akčnost a časový rozměr jim dodává pollockovský způsob vzniku, kdy náhodně vznikající barevné skvrny (průhledy listovím) konfrontuje s promítnutím nahodile vybraných předmětů. Ty po sobě po strhnutí maskovací pásky zanechávají jen siluety, otisky formy na strakatém pozadí chaosu. Formou i hrou s názvem v sobě obsahují principy dada, hru se slovy a významy, která se neodehrává pouze na myšlenkové rovině, ale promítá se i do roviny materiálu: výřezy jsou nalepeny z papíru, často poskládaného do geometrických útvarů a vytvářejí pravidelný rastr, z něhož se předmět vyjevuje.
Lucie Nováčková