Vystudovala Střední odbornou školu výtvarnou v Praze a následně Akademii výtvarných umění v Praze, zprvu u Arnošta Paderlíka, odkud po roce (a po konfliktu s učitelem, na nějž nevzpomíná jako na inspirativního) odešla do ateliéru Františka Jiroudka. Ani tam nebyla spokojená a snažila se vymanit z jeho vlivu. Proto ve čtvrtém ročníku odešla do grafické speciálky doc. Čepeláka, kde zůstala až do konce studia – zde dostala prostor k volné tvorbě. Důležitým setkáním bylo také studium večerní malby u Jiřího Johna, které patřilo k těm, které umělce formují po celý život. Dobu jejích studií (1967–1973) provázely rozsáhlé politické změny: okupace v roce 1968 a následná normalizace, utlumující umělecké aktivity ve všech směrech, nástup sociálního realismu i přesun velké části uměleckých aktivit do neoficiální sféry. Marie Blabolilová pokračovala v linii grafické práce, kterou započala již pod vlivem Jiřího Johna, i v rámci závěrečné práce u doc. Čepeláka, kde se základem její tvorby stalo použití čárového leptu v intimním pojetí krajiny. Tak vznikl cyklus zahrádek. Důležitý zůstává zájem o viděnou skutečnost a její zjednodušení, jíž zdůrazňuje náhled na živou skutečnost, podanou prostřednictvím rastru nebo mřížky. Toto úsilí o prolnutí abstrakce (mřížka) a reálného motivu vede na jedné straně k pocitům bezčasí, na straně druhé staví diváka tváří v tvář čistému bytí nebo holé skutečnosti. Nejčastější technikou, obzvláště v rané fázi díla, byl čárový lept. Od 80. let v jakési paralelní linii tvorby zobrazuje všední předměty technikou malby temperou na plátno, od poloviny 80. let se její tvorba opět proměňuje a začíná malovat přímo na rastr a plochu linolea, kterou uchopuje skrze rastr malířský, či vzorcovou malbu, nejčastěji akrylem na sololitu či akrylem na linu.
Vystavená práce Pšenice a ječmen spadá do prvního období po ukončení AVU. Pochází z roku 1977 a do Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě se dostala o rok později prostřednictvím Ministerstva kultury. Prakticky zahrnuje veškerá hlavní témata objevující se v práci Marie Blabolilové: Jistým způsobem oddělenou krajinu, která oproti prvním zahrádkám je otevřená, nikoliv uzavřená. Jisté soukromí, intimitu, nabízí cesta mezi poli. Přední hranice polí začíná jen několik metrů od diváka, jako bychom zpoza plotu zahrádky pozorovali, co se děje za humny. Pokud zahrádky v tvorbě Marie Blabolilové mohly být obrazem ráje, čím by potom bylo zobrazení pšenice a ječmene za humny?
Lucie Nováčková