Měla smůlu, že mluvila německy, píše se ve většině článků souvisejících s výše jmenovanou výstavou. Kosmopolitní umělkyně, která se čtyřikrát zúčastnila Bienále v Benátkách, reprezentovala Československo na Světové výstavě v roce 1937 – a přesto se její jméno dlouho pohybovalo v českém kontextu na hranici zapomnění. Jak se to stalo?
Narodila se do rodiny rakouského důstojníka ve Vídni v roce 1898 a v důsledku otcova povolání se rodina často stěhovala – a v roce 1919 se stala jednou ze dvou prvních studentek na Akademii výtvarných umění. Nastoupila do ateliéru Jana Štursy a krom uměleckého školení zde získala také životního partnera Maxima Kopfa, s nímž po studiích žila v Drážďanech, absolvovali také pobyt v New Yorku, Paříži, Praze. Vystavovala v Praze, Paříži, Berlíně, byla členkou skupin Pilgergruppe, Junge Kunst i Prager Sezession, od 1928 byla také členkou Berliner Sezession a na základě předcházejícího úspěchu měla také přislíbenou sólovou výstavu v Berlíně. Manželství, které zřejmě bylo dosti komplikované, skončilo v roce 1933, kdy Hitler právě nastupoval k moci. Sen o velké výstavě v Berlíně se v důsledku politických událostí rozplynul a Mary Duras ovládla hluboká deprese jako důsledek rozpadu manželství i obav z války. Léčila se v psychiatrických léčebnách, téměř přestala tvořit. Krizi jí pomohl překonat až nový vztah s Arnoldem Schückem. Počínající návrat k tvorbě ale přerušil Mnichov a události roku 1939. Období druhé světové války strávila Mary Duras v exilu. Z Londýna se po celou dobu marně snažila získat víza pro svého druhého manžela a jeho rodinu do Jižní Ameriky, přesto však téměř celá jeho rodina druhou světovou válku nepřežila. Mary Duras se s manželem shledala, do Československa se vrátila v roce 1945, aby spolu mohli žít. Jeho rodina však přišla o majetek i za komunistického režimu, vila byla zabavena a v 60. letech nakonec Mary i její manžel emigrovali. Usadili se v Hamburku, po smrti manžela se odstěhovala do Štýrského Hradce, kde dožila.
Mary Duras se prosadila nad rámec československého prostoru 20. století: její přístup se odlišuje od meziválečného neoklasicismu a v její tvorbě dominovaly ženské figury, portréty a reliéfy. Mary Duras je sochařkou, která má cit pro sdělení, které ukrývá ve způsobu, jakým předkládá ponoření se do fyzické krásy. Tajemství tohoto způsobu může spočívat v tušené myšlence modelu, promlouvající k nám skrze citlivou modelaci výrazu.
Přirozeně, lehce, se zvláštním citem pro vnitřní dění je modelována také socha Ivanky – díla měsíce ledna. Věřím, že právě to z ní dělá nepřehlédnutelnou sochu: portrét děvčete, z něhož vyzařuje zvláštní smutek a zároveň jistota. Socha, která vás donutí se na ni dívat. Možná je odrazem odhodlání, které Mary Duras musela mít obrovské.
Lucie Nováčková